What we live for

23. Pro šílenství

It comes and goes in waves
(Přichází to a odchází, ve vlnách)
It always does, it always does
(Vždycky to tak bylo)
We watched as our young hearts fade into the flood, into the flood
(A my pozorovali naše mladá srdce topit se v záplavě)

Freedom, falling, the feeling that I thought was set in stone
(Svoboda, pád, pocit jako vytesaný do kamene)
Slip through my fingers, trying hard to let go
(Proklouzává mi mezi prsty, tak moc se snaží zmizet)
It comes and goes in waves
(Přichází to a odchází, ve vlnách)
It comes and goes in waves
(Přichází to a odchází, ve vlnách)
It carries us awas
(Nese nás to pryč)
...

Nikdy, za celý ten hloupý výlet nepřestával Jamie věřit tomu pozitivnímu přístupu, který jeho přítel měl. Bylo to nakažlivé a vidět, že Charlie věří, Jamiemu pomáhalo, každý jeho slib jej stavěl na nohy a měl dojem, že až Charlieho jednou uvidí všechno vzdát, složí se. Čekal by, že se tam, na té pláži oba rozbrečí, složí, zničí, jenže to se nestalo a snad proto byl ten moment tak zvláštní. Protože v ten jeden, jediný okamžik se všechno zoufalství, všechny vlny tříštící se o vnitřek jeho těla, zastavily. Všechno ztichlo. Najednou byl klid...

Nečekal by to, byla to reakce, kterou nikdy nemohl předpokládat, v ten moment mu ale ze rtů zklouzl tichý povzdech a on Charliemu opatrně položil ruku na záda, přitahuje si jej k sobě, tak, jak to brunet nesčetněkrát udělal jemu. V tu chvíli to tak pro oba bylo správně.

Možná, že je hloupost slibovat, že se něco stane, problesklo Jamiemu hlavou. Cítil, jak mu na jedno rameno brunet položil hlavu a to vlastně bylo neskutečně zvláštní, ale hezky zvláštní, na vlnách oceánu se odráželo slunce a všechna ta melancholie toho momentu je oba spojovala, bylo to... zvláštní...

Možná bylo všechno naprosto nepředvídatelné, celý ten týden se děly věci, který ani jeden z nich neočekával a nechtěl, dostalo je to až do tohoto jediného momentu a nikdy dřív je tenhle konec nemohl napadnout. Možná byl celý život život nepředvídatelný a možná nemohli určit, jak nakonec umřou a co se vlastně stane. A proto nešlo slíbit, že něco nějak dopadne.

Možná to jediný, co můžeme, je slíbit, že se budeme snažit, aby se něco stalo. To v našich silách je.

A Charlie se snažil a za to byl Jamie kdesi ve skrytu duše vlastně hrozně vděčný, i když je to nemohlo dostat domů.

A brunet se nakonec odtáhl, oči už suché a opět tak klidné, vždycky byl silný a Jamie si každou další vteřinou víc a víc uvědomoval, jak moc. To nebylo alkoholem v žilách, nebylo to marihuanou, ta odvaha, kterou v sobě brunet měl tam byla už od narození, už když se poznali a Charlie se vrhnul do bitky za nezkušeného blonďáčka, už tehdy byl odvážný a Jamie to vlastně věděl.

A tak tam seděli, pozorovali ty hloupé vlny a mlčeli, vedle Jamieho boku ležela deka, pas měl odkrytý tam, kde bylo jeho kdysi nejmilejší tričko roztržené a na Charlieho krku se vyjímal heboučký růžový šátek, byli tou nejzvláštnější dvojicí, jakou to dopoledne šlo spatřit a přesto by to o sobě nikdy neřekli.

Byli na konci světa. Na konci cesty vlastního života, kde stáli přímo před branami smrti. A přesto se cítili tak ztraceně.

„Vždycky jsem ten oceán miloval..." zašeptal pak Charlie tak tiše, až měl Jamie na moment pocit, že se jen přeslechl, otočil se, ale výraz, který mohl spatřit v brunetově tváři jej překvapil. Byl podivně vyčítavý, smutný, byl... Byl divný.

Konečně se brunet otočil a jejich oči se střetly.

„Táta je alergickej na polovinu živočichů, co tam žijou, na řasy, nedělá mu dobře sůl v tý vodě a bůh ví co dalšího. Máma mě tam proto nikdy nechtěla pustit, bála se, co by se mi mohlo stát a i když mě pak testovali na všechno možné, bát se nikdy nepřestala. Vždycky se mohla stát chyba a já už z tý vody nemusel vylízt, chápeš..." zamumlal, než se znovu otočil na oceán a tiše si povzdychl.

„Vždycky jsem doufal, že tam jednou budu moct jít. Představoval jsem si ten moment, chtěl jsem se sem přestěhovat, žít tu a pak tu i umřít, chtěl jsem se tam alespoň jednou vykoupat," řekl tak nepřítomně, jako by to ani neříkal blonďáčkovi po své levici. A kdesi za těmi slovy se skrývalo i nevyřčené – jenže teď už ani nechci, nevyřčená slova značící, jak krutě si s nimi osud zahrál. O tomhle Charlie vždy snil a teď tu byl, jenže za jakých okolností?

Ale blonďáček jen pokrčil rameny a vstal, jako by to nezavnímal.

„Tak jdem," řekl, než si vyzul boty a sundal tričko.

„Cože?" vykulil oči Charlie, absolutně mu nerozuměl. Copak se teď chtěl jít koupat?

„Jdeme do oceánu. Tohle jsi vždycky chtěl, tak se jdem koupat," zopakoval, jako by se nechumelilo, brunet ale pouze vykulil oči ještě trochu víc, než zavřel otevřená ústa a nechápavě zavrtěl hlavou. A tak si Jamie povzdychl a znovu si klekl do písku vedle svého přítele, tak, aby si viděli do očí.

„Charlie, my tady umřeme, chápeš? Chcípneme tu a odnese nás oceán, snad nás ani nikdo nenajde. Nikdo nám nepomůže, protože nemáme peníze. Něco ti řeknu – všechny tyhle dny jsou jen jedno dlouhé a debilní čekání na smrt, nic víc! To nemůžeme odvrátit! Umřeme. Takže pokud cítíš, že existuje něco, co chceš udělat, než to všechno skončí, není nic podstatnějšího než udělat to."

A ta slova v sobě nesla cosi, co i sám Jamie pochopil až v momentě, kdy i Charlie kývl a v jeho očích se objevily jiskry odhodlání, jiskry, které Jamie kdesi hluboko ve svém srdci miloval. Až v ten moment jako by ten význam konečně plně pronikl do něj samého.

A tak se oba vysvlékli do spodního prádla a společně došli až ke kraji, kde jim drobné vlnky začaly smáčet chodidla. Byl to neskutečný moment, tak obyčejný a zároveň dokonalý, slunce se odráželo na průzračné hladině, kousek před nimi plavaly drobné rybičky a drobné vlnky jim laskaly chodidla, zabořovali se do jemného písku a právě v ten moment Jamie cítil, jak jej Charlie chytil za ruku a propletl si s ním prsty, než jeho dlaň stiskl a krapet rozpačitě se usmál. Ta chvíle byla neskutečně emotivní, Jamieho srdce bušilo ostošest, a přestože se bál budoucnosti, přestože chápal, jak blízko byli jisté smrti, ten moment byl nádherný. Charlie, na jehož těle se odráželo slunce, byl nádherný, jeho hřejivé oči byly nádherné a pocit ze spojených dlaní byl nádherný, voda jim po chvíli sahala až po kolena a oni šli stále dál.

Blonďáček by nikdy nečekal, že se na samém konci cesty svého života bude schopen usmát. Nikdy by nečekal něco takového, když po něm Charlie ale vyšplíchl trochu vody, která jim v tu chvíli sahala až po pás, a dětsky od něj začal utíkat, přidal se na jeho hru, padali a smáli se a bylo to vlastně neskutečně nádherné.

Možná byli blázni, možná ze všech těch událostí šíleli. Možná potřebovali pauzu od toho děsivého světa venku, v němž nemohli být jiní, než vážní. A přesto, nebyli hloupí, necítili se být ještě dětmi. Naopak, všechno kolem je donutilo vyrůst a vyspět, nic člověka nenaučí tolik, jako setkat se tváří v tvář s koncem.

Ale ty hodiny, které celé pobíhali vodou, zatímco se slunce dostalo vysoko na oblohu a pak zase začalo sestupovat, byly nádherné a Jamie je nikdy nechtěl zapomenout.

„Vzdávám se," vydechl nakonec Charlie a zazubil se tím svým typickým úsměvem, najednou ale vykřikl a vyskočil, písek mu zmizel pod nohama a on se sesunul pod vodu.

„Charlie!" vyhrkl blonďáček zděšeně, připraven jej lovit, to už se ovšem brunet vynořil.

„Zasranej krab," odfrkl si. A v oříškových očích zajiskřilo, když se jejich majitel znovu rozesmál.

Jeho neohrožený přítel se skutečně lekl kraba... Jo, to byl celý Charlie.

„Počkej, já mu ukážu," ponořil se znovu pod vodu a pak se zase vynořil, drže se za prst a nadávaje jak špaček. A Jamie se smál víc a víc, tohle vystoupení bylo neskutečně vtipné a on nemohl přestat. Jenže pak Charlie zmizel pod vodou na déle, než blonďáček čekal a když se vynořil, cosi držel v dlani.

„Jestli po mně to zvíře hodíš..." nakrčil čelo, brunet ale zavrtěl hlavou. V očích měl v ten moment cosi zvláštního, posvátného, šok... A tak se Jamie natáhl a chytil jej za ruku, kterou si přitáhl k sobě. A v ten moment mu došel všechen dech.

A pak, když se konečně vzpamatoval, nedokázal víc než zopakovat, co bylo zřejmé.

„Charlie, tys našel perly..."