What we live for

13. Pro bezmoc

And oh, love, do you feel this rough?
(Lásko, cítíš, jak je to těžké?)
Why's it only you I'm thinking of
(Proč jsi to jen ty, na koho myslím...)

My shadow's dancing
(Můj stín tančí)
Without you for the first time
(Poprvé bez tebe)
My heart is hoping
(Mé srdce doufá)
You'll walk right in tonight
(Že sem dnes večer přijdeš)
You tell me there are things that you regret
(A řekneš, že jsou věci, kterých lituješ)
'Cause if I'm being honest I ain't over you yet
(Protože abych byl upřímný, já se přes tebe ještě nedostal)

It's all I'm asking
(To je vše, oč žádám.)
Is it too much to ask?
(Je toho moc?)
Is it too much to ask?
(Chci toho moc?)

...

Netušil, kde přesně ta slova slyšel, kdosi mu ale před spoustou let řekl: Smutným údělem králů a krásných žen je, že v davu lichotníků, jenž je obklopuje, nikdy nemohou rozeznat, kdo je skutečný přítel. A on tomuhle citátu vždy tak dokonale rozuměl, už od chvíle, kdy se tehdy v jeho deseti letech s rodinou přestěhovali a on musel nastoupit do nové školy, poznal pravdivost těch slov. Tolik lidí se o něj zajímalo, tolik jich chtělo vědět co je zač, odkud přišel a jaký je. Jenže kdyby je potřeboval, ani by se za ním neotočili a on to věděl. Nenáviděl poznávání nových lidí. Nikdy nemohl tušit, co se za usměvavou maskou skutečně skrývá.

Když jej tu noc Will takřka odtáhl k jednomu ze stromů a opřel jej o něj, tělem jej u drsné kůry přidržuje, znovu si mohl uvědomit, co ta slova vlastně znamenala. Nešlo jen o krále a krásné ženy, kdykoli byl někde nový, stávalo se to všechno znovu a znovu. Obklopil jej usměvavý dav a on se jím nechal vláčet k trůnu. Kdo ale zůstane, když spadne?

Otočila by se usměvavá Chloe, která se jej ten první den tak hezky ujala? Nebo ani ona? Taky by se přidala na stranu Willa a šla, stejně, jako Andrew, hlídat kousek dál, ke kraji lesa?

Tohle bylo pravé přátelství. To, co mezi sebou měli ti dva, i když byli zkažení. Byli přátelé a stáli za sebou, ať už se dělo cokoli. To byl ten vztah, poznával ho. Sám jej s Charliem míval...

Will se mu znovu, poměrně hrubě natiskl na rty a Jamie už se neodvážil znovu jej kousnout, tvář jej stále pálila a cosi, co měl možnost spatřit v zelenomodrých očích jej děsilo. Byly si jisté, vším, tak samozřejmé, tak suverénní, tak děsivé. Ne hřejivé, jako hořká čokoláda v očích bruneta. Ledové, jako voda hluboko v oceánu. Nebezpečné.

„Co to děláš? Wille, nech toho, nech mě!" začal křičet, přiletěla mu ale další facka a jemu se do očí nahrnuly slzy. Konečně si uvědomil, co se vlastně děje a kam všechno směřuje, sakra, tohle nechtěl!

„Pomoc!!!"

„Neřvi," zabručel černovlásek do jeho ucha, zatímco jej tělem tiskl ke stromu a rukama mu dál bloudil pod tričkem.

„Celou dobu to chceš, vidím to na tobě. Jen se bojíš si o to říct."

Charlie by mu tohle nikdy neudělal. To věděl! Charlie by se jej ani nedotkl, pokud by to nechtěl, Charlie byl tím přítelem v davu, tím jediným, kdo se jej tehdy zastal, kdo pomohl. Charlie byl jeho průvodcem a zachráncem. Život, který žil nikdy nebyl pro Jamieho ale v ten jeden, jediný moment se jejich přátelství zdálo tak naprosto pochopitelné a on najednou věděl, proč jej měl celou dobu tak rád. Nešlo o žádnou jednu velikou věc, kterou se v tom tak zoufale snažil najít, nešlo o nic dechberoucího. Jejich přátelství se zakládalo na milionech a milionech drobností, které pro sebe vzájemně dělali, a o to šlo. Jenže teď tu Charlie nebyl, aby jej zachránil, teď tu byl sám, protože tam Charlieho nechal. Opustil ho, když ho potřeboval.

Brunet by ho zachránil, vždycky by si pro něj přišel, ale teď tu nebyl a Jamie v zázraky skutečně nevěřil.

„Nech toho! Já tohle nechci!"

Odstrčil jej od sebe, ruce si zakládaje na prsa. Will jej probodl naštvaným pohledem.

„Můžeš mi vysvětlit, co to kurva děláš?"

„Já tě nechci! Nikdy jsem nechtěl," dostal ze sebe Jamie zadýchaně a všiml si, jak se černovlásek jen stěží ovládá, aby jej znovu neudeřil.

„Jo takhle. Takže já tě měl dostat domů, protože jsi byl v pěkný kaši, ale sám bych za to nedostal nic, chápu to správně?"

Blonďák ustrašeně polkl. Co měl říct? Byla to pravda, nesporná, a přesto se nějak obhájit chtěl, toužil říct, že se do Willa chtěl zamilovat, že jej miloval, jenže tak to nebylo, nic k němu necítil a ani cítit nechtěl. Vlastně jej chtěl mít co nejdál od těla, vlastně se jej bál, vlastně chtěl zpátky do toho debilního domečku za Charliem.

„N-ne..."

„Ale ano, vidím to na tobě. Ty jsi..." ne, Jamie by skutečně nemohl určit, co v jeho očích spatřoval, jedno ale věděl – hezké to nebylo. Ublížil mu?

„Ty jsi ten největší sobec pod sluncem. Jamesi, já nevím, proč sis na tohle vybral zrovna mě, ale já už na tebe seru. Domů se dostaň jak chceš, je mi to jedno," otočil se černovlásek, v ten moment ale Jamiemu došlo, kde se vlastně nachází. Vyděšeně se zadíval na vzdalujícího se muže.

„Počkej! Tady mě přece nemůžeš nechat!" tělem se mu začalo rozlévat zoufalství, kolem byla tma a les, hluboký les, ve kterém se tolik bál.

„Blbý. Třeba si tu chcípni, je mi to jedno."

Chtěl odporovat. Ano, Jamie skutečně chtěl odporovat, chtěl se za Willem rozběhnout a křičet, aby zastavil, jenže zároveň nechtěl, pravda byla, že se ho bál, že chtěl někam hodně daleko od něj a že měl v krku obrovský knedlík, přes který nešlo mluvit. Do očí se mu tlačily slzy, přišel si tak divně... použitý, tak špinavý. Will měl pravdu, ve všem... Jenže on to takhle nechtěl! On chtěl jenom domů, nic víc! Všechno bylo tak pitomé, tak neskutečně na nic a on musel pryč, musel hodně daleko...

Kdesi za sebou slyšel motor auta, smíchaný s hlasem Andrewa. Byl blízko, snad až nebezpečně blízko a Jamie najednou musel někam hodně daleko, otočil se proto a rozběhl, slyšel ale, jak kdesi za ním praskaly větvičky a srdce se mu stáhlo. Bušilo mu až v krku, to ono bylo tím velkým knedlíkem, který mu znemožňoval dýchat, brečel a neviděl, věděl, že brzy do něčeho narazí, neviděl nic, lidi, stromy, neslyšel žádný ze zvuků kolem sebe.

Pocity se v něm míchaly, nechtěl, aby s ním nikdo byl. Chtěl domů a zároveň chtěl zůstat v tom lese, chtěl Willa a přitom ho už nikdy nechtěl vidět. Chtěl se vrátit za Charliem a znovu si s ním promluvit, protože to kvůli němu se do Willa nemohl zamilovat. Chtěl ho něčím praštit, a nadávat mu, a říct mu, že ho to všechno mrzí, chtěl... chtěl...

Přes slzy si nevšiml kořene, který se před ním objevil a on o něj zakopl, padaje do měkkého listí a mladík běžící za ním spadl na něj. A Jamie najednou zase koukal do těch temných očí barvy hořké čokolády, viděl v nich všechny hvězdy na obloze a cítil, jak moc mu chyběly, natiskl se do Charlieho náruče a zabořil mu hlavu kamsi do ramene.

Potřeboval obejmout. To bylo celé, nic víc. Jen obejmout...

Tmu a ticho narušoval jen jejich rychlý, těžký dech. V dáli houkala sova a větvičky pod jejich těly zakřupaly, zatímco slyšeli, že kdesi daleko od nich nastartovalo auto. Vzdalovalo se. A Jamie věděl, že jde o muže, o nichž si myslel, že mu zachrání život.

A on se znovu rozvzlykal, nechávaje Charlieho jemně jej hladit po zádech a do ucha mu šeptat uklidňující slůvka, zatímco se mu hlavou honily všechny ty splašené pocity, které si přál rozklíčovat. Jedno ale věděl – toto bylo už podruhé, co pro něj Charlie vyrazil bez ohledu na to, že jej to mohlo stát zdraví.