What we live for

8. Pro ticho

So look me in the eyes
(Tak se mi podívej do očí)
Tell me what you see
(Řekni, co vidíš)
Perfect paradise
(Perfektní ráj?)
Tearing at the seams
(Trhá se ve švech?)
I wish I could escape it
(Přeji si tomu všemu utéct)
I don't want to fake it
(Já nechci nic předstírat)
I wish I could erase it
(Přeji si to všechno vymazat)
Make your heart believe...
(Nechat tvé srdce uvěřit...)
...

Říká se, že sny jsou odrazem všeho, co člověka trápí, nad čím před usnutím přemýšlí, něco, co mu zkrátka a dobře utkvělo v hlavě a mozek to potřebuje vyřešit. Říká se, že sny odráží naše touhy a přání, ale i strachy a spoustu, spoustu a spoustu emocí. Jsou lidé optimističtí a zkrátka šťastní, jejichž sny jsou veskrze šťastné. Lidé smutní se smutnými sny, lidé namočení až po uši v problémech, které jim spánek znovu a znovu podsouvá v nočních můrách.

Charlie nikdy noční můry nemíval. Ale tu noc ano.

Vstávali brzy. Ani jeden z nich se, stále napůl v sedě, nedokázal moc vyspat a když kdysi uprostřed noci klesla Charlieho hlava na Jamieho rameno a on mohl cítit jeho dech kdesi na krku, pochopil, že peklo teprve přijde. Potřeboval přemýšlet, potřeboval najít východisko z celé té situace. Měl být doma, rodiče už jej hledali. Další den brzy ráno měl být ve škole, ani tam už to zaručeně nestihne a průšvih, který má, se ještě zvětší.

Panebože, vždyť on má zítra psát ty zkoušky! Musí tam být! Jenže nebude, nebude a nebude, všechno, co tomu věnoval půjde do hajzlu.

Měl být doma a naposledy se podívat do učebnic, pořádně se vyspat a nakonec předvést to nejlepší, co v sobě má, a on je zatím kdesi v lese, nemá nejmenší tušení, jak se dostane domů a cítí se tak mizerně...

Ano, to bylo to nejlepší pojmenování. Bylo mu mizerně, chtělo se mu brečet zoufalstvím. Kdyby tu nebyl Charlie, možná by tak i učinil, jen on ho momentálně chránil a snižoval jeho strach ze všeho, co bylo kolem, ale hlavně z budoucnosti. Jenže taky byl důvodem, proč se všechno tak moc posralo a Jamie si nebyl jist, jak se vůči němu vlastně cítí. Miloval ho... nebo ne? Určitě ho obdivoval, vždycky, jenže to se pomalu a jistě vytrácelo s každým dalším zklamáním, najednou jako by zjišťoval, že impulsivní a nezodpovědný Charlie není nejlepší z nejlepších, ani ta hloupá omluva to nemohla zachránit. Cítil, jak se na něj hnědé oči dívaly, byl v nich smutek a zklamání, ticho, které mezi nimi panovalo snad nepřetržitě Charliemu vadilo. Jenže Jamie se nezvládl tvářit, že je všechno v pohodě, protože sakra, nebylo! Ani uvnitř něj, ani na celé té situaci nebylo nic v pohodě a vlastně ho hrozně štval celý brunetův přístup, všechno byla jen legrace, jen hra se životem, osudem, s Jamiem, na ničem mu vlastně nezáleželo. Tak nepřijde do školy, no a co.

Jamie ho vždycky miloval, naprosto a bezmezně, protože ho vždy neskutečně obdivoval. Ale důvody proč jej vlastně obdivoval jako by se v těch pár mizerných hodinách ztrácely rychleji, než očekával, bylo to děsivé. Byl si svými city jist, nevymyslel si je! Sužovaly jej už tak dlouho! Jenže teď...

Až kdysi v brzkých hodinách ranních konečně i na něj dolehla tíha všech minulých dní. Jeho spánek byl neklidný, hlavou se mu znovu a znovu proháněly všechny hrůzy, vše, co ho děsilo před usnutím a netrval nijak dlouho, zhruba po hodině jej z něj totiž dostal Charlie pořádnou ranou kamsi do tváře. Nemohl za to – spal jako dřevo a když se naň Jamie ublíženě zadíval, chytaje se za tvář, všiml si, že se ze spaní mračí a cosi vyděšeně mumlá. Přemýšlel, že jej z noční můry vytáhne, Charlie se však brzy uklidnil a James se proto rozhodl nechat ho spát. Stačilo, že byl vzhůru sám, oba se potřebovali prospat, ať už s nočními můrami, nebo s růžovými sny o duze a jednorožcích. Bylo to jedno.

Nakonec se Charlie probudil celkem brzy, a svým pokusem o postavení se celkem nešetrně probudil i konečně spícího Jamieho. Oba byli veskrze noční sovy, oba brzké vstávání nenáviděli a i když se pak Charlie několikrát omluvil, probděnou noc a nešetrné probuzení tím skutečně zachránit nemohl. A zase a znova měl na tváři ten hloupý bezstarostný úsměv. Jak moc Jamieho štval...

„Co noha?" zeptal se nakonec, když si protřel oči a usoudil, že špatná nálada jim beztak moc nepomůže. Každou minutou se cítil hůř a hůř, hrdlo se mu stahovalo úzkostí, ale opravdu se snažil nedávat to najevo, chovat se, jako normálně. Jenže to moc nešlo...

„Ale jo, lepší... Sehnal jsem si hůl, jestli mě podepřeš, myslím, že to zvládnu," usmál se brunet a Jamie přikývl. Sbalil deku, chtěl ji vrátit do Charlieho batohu, když jej ale otevřel, nemohl jinak, než kulit oči. Myslel, že mu brunet půjčí nějaké náhradní tričko, jenže nic takového nenašel. Dalšího jídla měl zoufale málo, ostatně se do plného batohu sotva vešla deka. Asi mohl být rád, že Charlie zabalil tu. Kartáček na zuby, mýdlo, hygiena? Ne, nic takového. Jen dva páry láhví a pytlík zelených bylinek. Papírky a zapalovač. Nic víc.

„Kde máš vůbec peněženku?" zeptal se s pozdviženým obočím a brunet se na něj zadíval krapet vykolejeně.

„Ona tam není? V té malé kapse?" zeptal se nechápavě a Jamie zakroutil hlavou.

„Tak ji asi nemám," odtušil, než Jamiemu batoh vzal a hodil si jej na záda, otočil se a začal kulhat směrem pryč, Jamie ale ještě hodnou chvíli seděl a jen koukal směrem, kterým jeho přítel zmizel. Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo, tohle bylo tak... tak...

Chtělo se mu křičet! Řvát, nadávat, mlátit kolem sebe! Bože, Charlie si nezabalil peněženku. Celou dobu s sebou neměl jediný dolar! I kdyby tu posranou benzínku našli, nezískali by jediný litr benzínu, celou tu dobu bylo všechno na nic a ještě bude, protože jak se asi dostanou domů? Bez peněz?!

Bylo to tak nezodpovědné! Ale Charliemu to bylo jedno, ostatně jako všechno. Nezáleželo mu na tom, proč by taky mělo? No tak si nesbalil peníze, no a co. U pumpy by na to přišli a vrátili by se pro ně. Domů by přijeli pozdě, ale vlastně to bylo jedno, Charliemu.

Vstal a takřka ochromeně se vydal za svým přítelem. Nebyl schopen jediného slova, jediného gesta. Nemohl se ani podívat do těch bezstarostných čokoládových očí, cítil, že by ten pohled nevydržel. Nechtělo se mu tomu všemu věřit.

Když Charlieho došel, zjistil, že k jejich štěstí není les před nimi tak hustý, nešlo se jim tedy zas tak zle. Chvílemi Charlie sykal, když na nohu špatně došlápl, když se ale bolest zvětšovala, vzal jej Jamie na moment na záda a chvíli nesl. Šlo to dobře, i když byl Charlie o ty hloupé dva centimetry vyšší, a les se stával řidším a řidším. Slunce stoupalo čím dál výš, až bylo přímo nad nimi a začalo klesat, oni ale neúnavně pokračovali v cestě. V jejím průběhu stihli sníst další kus Chalieho zásob, jimiž se tedy snažili šetřit, moc to ale nešlo. Měli hlad.

A slunce pokračovalo ve své pouti, nutilo Jamieho spěchat lesem dál a dál v hrůze z dalšího přespání mezi stromy a tím víc a víc naléhat na zraněného bruneta. Obloha se zatahovala a on věděl, že bude pršet, nemohli dál zůstávat v lese! Chvílemi byl stejně nucen zastavit se a nechat Charlieho odpočinout, případně znovu jej na moment poponést. Stmívalo se, stíny stromů se protahovaly a všechno se zase a znova stávalo tak děsivým, Charlie se jej pevně držel kolem krku a kdyby jej kdokoli požádal, ať básní o teple těla své lásky, asi by mu vrazil, přestože se nikdy nepral. Mraky houstly a na jeho tvář začaly dopadat první velké kapky. A přesto všechno se před nimi na samém konci dne skutečně objevily domky jakéhosi předměstí a Jamie cítil, jako by z něj konečně opadl alespoň kousek vší té tíhy.