What we live for

2. Pro dobrodružství

I'm never gonna look back!
(Nikdy se už nebudu otáčet!)
Woah, never gonna give it up.
(Nikdy se nevzdám.)
No, please don't wake me now...
(Tak mne z toho prosím nebuďte...)
...

V jeho životě bylo spoustu a spoustu momentů, na které by nejraději zapomněl. Chvil, které si nikdy nepřál znovu zažít. Patrně první v řadě těchhle okamžiků byla oslava narozenin jednoho spolužáka, první, na kterou Jamieho kdy kdo pozval. Už tehdy zjistil, že na podobné akce nejspíš nikdy nebude, přesto si to ale užíval. Tedy, do momentu, kdy se otevřely dveře domku a v nich stáli jeho rodiče. A volali na něj přes celou místnost, že je čas jít domů. Aby stihl v osm lehnout do postele.

Kdykoli vzpomínal na tichý smích, který pak slyšel ze všech stran místnosti, do tváří mu vstupovala horkost a bylo úplně jedno, že své bývalé spolužáky od konce základky neviděl. Ten moment by nejraději vymazal. A nebyl jediný, jeho život se skládal z tisíců okamžiků, na které raději znovu nemyslel, tisíců chvil, které nenáviděl. Chvil, ve kterých pak přemýšlel o změně a o tom, co by se stalo, kdyby všechno bylo jinak.

A pak byly momenty, kdy se tohle všechno ztratilo do pozadí. Chvíle, kdy seděl na posteli, na parapetu měl Charlieho a povídali si o všem a ničem zároveň, momenty, kdy cítil vítr z otevřeného okna, jak mu cuchá vlasy a představoval si příběh, který by mohl zažít. Něco fascinujícího a úžasného. Charlie sám měl takových příběhů tolik...

Konečně dobalil batůžek, který si s sebou bral a postavil se k zrcadlu. Na sobě měl veskrze obyčejné oblečení, tričko, mikinu a černé kalhoty s kapsami, velkými, v jedné z nich měl malou baterku a ve druhé růžový šátek, který kdysi dostal od jedné kamarádky, a ještě ho z kapsy nevyndal. Měl ty kalhoty rád, matka mu je ale nedovolovala nosit do školy. Ostatně, co taky čekal.

Vyběhl z domu, zamykaje za sebou a jeho pohled se téměř okamžitě setkal s čokoládovýma očima jeho dlouholetého přítele, co ale nečekal ani ve snu bylo auto za jeho zády. Patřilo Charlieho rodičům, a i když Jamie věděl, že jej Charles otci bez dovolení bere často, čemusi hluboko v něm se ten nápad nelíbil. Věděl, že brunet rozhodně nemá povolení a v tom případě to byla v podstatě krádež...

„Pojď, srabíku, to zvládneš," odtušil Charlie a vzal Jamiemu z rukou batůžek, pokládaje jej na zadní sedadla vedle svého vlastního. Pak se ale zarazil, vytahuje ze zadní kapsy blonďákův telefon. Na tváři se mu objevil úšklebek.

„Tohle s sebou neber," řekl jen, vrazil jej Jamiemu do ruky a zabouchl dvířka. James věděl, o co jeho příteli šlo – sám mobil nikde nenosil od doby, kdy zjistil, že mu do něj rodiče vrazili jakýsi sledovací čip. Nenáviděl je za to, měl tehdy chuť utéct, provést něco příšerného, na co nikdy nezapomenou. A sám na to skutečně nezapomněl.

Teď na to ale světlovlásek myslet nechtěl, jediné, na čem záleželo, byl daný den.

„Co když se ztratíme? Co když budeme potřebovat navigaci?" řekl, Charlie ale pouze protočil oči.

„Nebudeme, věř, že vím, kam jedu. Nech to doma, přece nechceš, aby nás podle toho našli tvoji rodiče. Jestli chceš tuhle cestu uchovat jako tajemství, ten mobil nech doma," určil si nesmlouvavě, a tak se blonďák vrátil do svého pokoje a položil tam telefon na noční stolek. Věřil, že Charlie ví, co dělá.

Ten pak světlovláska poplácal po zádech a než se Jamie vzpamatoval, seděl už Charlie v autě a troubil na něj. A tak otevřel dvířka a do auta vlezl, doufaje, že na tenhle výlet jeho rodiče skutečně nikdy nepřijdou.

Měl by takový průšvih... Už teď je viděl, jak nad ním chodí, říkají, že je zklamal a znovu a znovu to vytahují. Ukradl auto. Zmizel s Charliem, tím Charliem, s kterým se stýkat neměl a odjel s ním na dva dny pryč, přestože měl hlídat dům. Neučil se na zkoušky, i když slíbil, že bude.

Každou minutou jízdy byl na sedadle menší a menší. Co když se nestihnou vrátit včas? Co když rodiče přijedou dřív? Co když na to nějak přijdou, jakkoli? Co když...

Z myšlenek jej vyrušila snědá ruka jeho přítele, jenž jej chytil za rameno a na moment se zadíval do jeho očí, než je zase upnul na silnici. A v těch očích viděl Jamie všechno – všechen klid, ujištění, jistotu. Budou v pořádku, nic se nestane. Tolikrát snil o dobrodružství a snad i proto se do Charlieho zamiloval – on sám byl příběh, dlouhý a napínavý. Byl jediným člověkem schopným rozsvítit Jamieho život, vnést do něj barvy a vytáhnout ho z nudného světa učení a zákazů.

„Užiješ si to, kámo. A o to přece jde," usmál se brunet a světlovlásek se naň usmál nazpět. Měl pravdu, užije si to jako nikdy nic, ať už se bude dít cokoli.

Netrvalo dlouho a oni město opustili. Kolem cesty bylo pusto, béžové plochy, prach a vize benzínky jednou do hodiny. Cestování po USA mělo své výhody i nevýhody a nuda byla nesporně tím druhým.

Když vyjeli z města, natáhl se Charlie k palubní desce a jal se přehrávat hudbu, písně, které Jamie neznal, cítil z nich ale léto, pozitivní energii, adrenalin a chuť hodit všechno za hlavu a žít. Miloval tenhle styl hudby.

Brunet stáhl všechna okýnka a světlovlásek se tak mohl nepatrně vyklonit, nechávaje vítr pohrávat si s jeho vlasy a melodii písně doléhat k jeho uším. A v ten jediný moment bylo všechno perfektní.

Gumička, kterou ve vlasech měl se mu svezla a zmizela kdesi na zaprášené cestě daleko za nimi, to mu ale, alespoň v tu chvíli, bylo srdečně jedno. Vítr držel jeho světlé vlasy za ním a bylo to neuvěřitelně příjemné, zavíral oči a jen vnímal ten dokonalý pocit. Bylo to, jako by skutečně neexistoval svět.

Nebylo to tak, že by podobnou cestu nikdy nezažil. Kolikrát už cestoval s rodiči a bratrem, s prarodiči, se školou, tohle ale bylo jiné. Byli tam jen oni dva, jen Jamie a jeho láska, vítr odnášel všechny pochyby a on najednou neřešil, co se stane až se vrátí, co bude, až zase bude čelit pátravým očím své matky. Kolikrát mu ještě řekne, ať si hlavně nezakopne o nohu, kolikrát se bude štvát s vlasy, které by raději viděl ostříhané, ale kvůli mámě na to mohl zapomenout. Teď tu jeho rodiče nebyli a byl to jen a jen on, kdo měl psát příběh svého života.