What we live for

19. Pro budoucnost

Dnešní kapitola je hodně hudební a přesto vybrat něco, co by shrnovalo kapitolu, nikoli jeden jediný moment v ní, bylo velmi náročné a do posledního momentu jsem myslel, že tu zkrátka nic nebude. Za písničku, dokonale pasující právě sem, nakonec vděčím Alianor1 která je však současně bohužel jediná, kdo ji zvládne přeložit xD
Za překlad tedy neručím...
Ale na internetu jej určitě najdete :)

...

Dokud ještě nebyl s Jamiem, později s Loganem, neměl Charlie moc přátel a nechtěl získávat nové. Daleko raději totiž trávil čas s rodinou, které stoprocentně věřil, s mámou a tátou, ale hlavně s dědou, kterého bezmezně miloval. Hrával na kytaru, zatímco Charlie zpíval, čistě a nádherně, jeho matka Jamiemu vyprávěla, jak jí to představení nejednou vehnalo slzy do očí. To nejpodstatnější ale bylo štěstí, které z Charlieho vyzařovalo, radost, kterou nemohl zažít jindy, než při činnosti, kterou miloval. Všichni si mysleli, že jednou bude zpěvákem a bude svůj talent šířit mezi lidi. Nikdo si pro něj nedokázal představit lepší budoucnost.

Jenže jak už Charlie moc dobře chápal, vše, co je na tomto světě hezké, je taky předurčené jednou se rozplynout, jako pára nad hrncem a zanechat po sobě jen oči pro pláč. Jamie Charlieho dědu nikdy nepoznal – když se přestěhoval do domku vedle bruneta, mohl ho chvílemi spatřit s pár květinami u křížku na místním hřbitově, i když se dítě sebevíc snažilo udržet své oči suché a Jamie tak nikdy nespatřil jedinou slzu. Kdesi hluboko v těch očích ale vždy, když slyšel hudbu a veselí, viděl smutek, vždy byly tak smutné a on věděl, že Charlieho srdce trpělo, i když to nedávalo znát.

Brunetův děda byl člověk, který ho k hudbě přivedl a vždy ho v ní nejvíc podporoval. Jenže když o něj Charlie přišel, už nedokázal pokračovat, přestože z toho bylo celé jeho okolí zdrcené. Přestože jej matka i otec přesvědčovali, že má smysl pokračovat dál, přestože se jej učitelky zpočátku snažily umluvit, on se nenechal. Na to to až moc bolelo, bylo to moc citlivé.

Jenže ten večer zpíval. Hlas měl čistý, mírně nakřáplý, ale i přesto se Jamieho srdce svíralo ještě dlouho poté, co dozpíval tu smutnou, pomalou melodii, bylo to ale způsobem, u kterého nikdy nechtěl, aby přestal. A když se pak propadl do říše snů, ještě dlouho mu ten hlas zněl v hlavě a ačkoli to Jamie moc nechápal, znovu a znovu jej vytahoval ze vší té melancholie.

Byl to přesně týden, co byli mimo domov a ta chvíle byla další z těch, které blonďák i přes všechen smutek s ní spojený nikdy nechtěl zapomenout.

*

Když se dalšího dne probral, bylo slunce kdesi vysoko na obloze. Charlie už vedle nebyl, to ale nebylo tak divné, jelikož dnes byla řada na něm zajít jim doplnit láhev na vodu a Jamie tak měl chvíli na přemýšlení. Oči však nechával zavřené, jen tam napůl seděl a napůl ležel, dýchal vodou prosycený vzduch a poslouchal rozhovory lidí chodících kolem. Vyhýbali se mu, přesto ale zaslechl pár hnusných i lítostných slov. Ještě před týdnem by takhle přemýšlel sám.

Povzdychl si, když si vzpomněl na život, který ještě donedávna vedl a srdce se mu sevřelo. Pomalu na něj opět dosedala melancholie a on se jí nedokázal ubránit, opět si uvědomil, že už se do svého starého života nikdy nemusí vrátit. Nechápal Charlieho optimismus, nechápal ty jiskry naděje kdesi hluboko v očích.

Vybavil si vše, čeho jednou chtěl dosáhnout, a hořce si uvědomil jedno – toho, že se nikdy nestane bohatým právníkem, nelitoval. Ani úplně maličko. Bylo to zvláštní, najednou si to uvědomit, ale možná měl Charlie přece jen pravdu a na samém konci bude to celé, co se děje, jen jeho život který on začal a on taky skončí. Co když ale zrovna on neměl žádný úděl, co když jeho rolí skutečně bylo naplnit touhy rodičů?