What we live for

Epilog

Young, we were so young when we thought that we knew how to love
(Mladí, byl jsme tak mladí, když jsme si mysleli, že víme jak milovat...)
Fought about anything, everything led to dysfunction
(O všem jsme se hádali a to pak vedlo ke zkáze)
But we just gotta own that shit
(Ale my si tou sračkou museli projít)
Don't let it go like this
(Nenechme to jít)
Maybe we can go from this, yeah
(Možná se právě od tohoto můžeme odrazit...)

We both know I go too far like when I wrecked your car
(Oba víme, že jsem zašel moc daleko, když jsem ti rozbil auto)
And almost fought your father when he pushed me in the yard
(A skoro se popral s tvým tátou, když mne tehdy vystrčil na dvorek)
And all those nights we snuck out, like to meet up at the bar
(A všechny ty noci, kdy jsme utekli, jen abychom se pak mohli potkat v baru...)
Don't worry, my love, we're learning to love
(Neboj se, lásko, učíme se milovat)
But it's hard when you're young
(Ale je to těžké, když jsme mladí)
Yeah, it's hard when you're young...
(Jen je to těžké, když jsme mladí...)

...

Občas, když zrovna seděl u jediného okna svého pokoje a pozoroval, jak si vítr hraje s větvemi velkého ořešáku, přemýšlel, jaký by jeho život mohl být, kdyby se narodil jinak. Kdyby jeho rodiče měli jiné představy o správné výchově, kdyby se směl rozhodovat sám za sebe. Občas přemýšlel, jaké by bylo narodit se až po Benovi, jeho mladším bratrovi, a vyměnit si s ním role. Občas, když tam seděl s jednou z učebnic a řádky se mu rozpíjely před očima vyčerpáním, dostala se mu do hlavy ta jedna hloupá myšlenka – jaké by to asi bylo. Žít...

A pak ta myšlenka zvolna odplula, jako nesplněný slib, a na Jamieho tváři se objevil úsměv.

On žil, a moc dobře si to uvědomoval. Dokud mu v žilách proudila krev, dokud se usmíval. Dokud mohl vnímat svět kolem sebe, milovat a bláznit. Život neměl jednu představu štěstí, protože správně žitý život byl pro každého člověka jiný a tak to bylo správně. Nikdy nebylo žádné dobře a špatně. Bylo jen to, co za dobré a špatné cítí sám člověk.

Život nešlo předpovědět a nalajnovat, jen žít. A přestože si člověk občas sáhne až na samé dno, poláme se a zničí, schopnost znovu se usmát je tou nejcennější, co máme. Až v momentě, kdy je člověk schopen přestat se snažit za každou cenu žít správně a místo toho jen žije, leč bláznivě a nezodpovědně, je schopen konečně nechat zázraky přijít.

„Lásko, bacha, ať se ti nepřehřejou kolečka," políbil blonďáčka na tvář jeho přítel a ten se na něj zašklebil, ještě než se mu stihl vytratit jej ale chytil za paži a přitáhl si jej k sobě do dlouhého, láskyplného polibku. Bylo to k nevíře, nakonec se ale líbání ukázalo dakeko příjemnějším a snazším, než jaké to bývalo ze začátku. Vlastně na tom oba byli do značné míry závislí, dalo by se říct, snad jako na sobě navzájem. Milovali se.

„Jsi idiot, Charlie," protočil oči blonďáček a zabalil poslední tašku, kterou pak podal brunetovi.

„Panebože, netáhneš s sebou nějaký ty svoje chemický serepetičky, že ne? Bože, Jamie, ty si můžeš vybrat cokoli jen chceš a zvolíš Chemii, ty se mi fakt jen zdáš," smál se Charlie, v očích mu ale bylo poznat, že svá slova nemyslí vážně a Jamie se naň zašklebil. Byly to už dva roky, co oba chodili na výšku, dva roky co spolu bydleli a Charlie si z něj stále dělal stejnou srandu. Stále jej stejně pošťuchoval a stále jej stejně miloval. Bože, a jak ho Jamie miloval nazpátek...