What we live for

17. Pro sobectví

I hope someday
(Doufám, že si jednoho dne)
We'll sit down together
(Společně sedneme)
And laugh with each othet
(A budeme se smát)
About these days, these days
(Těmto dnům, dnům)
All our troubles
(Všechny naše problémy)
We'll lay to rest
(Necháme odpočívat)
And we'll wish we could come back to these days
(Budeme si přát vrátit se zpět do těchto dní)
These days
Těchto dní...)

...

Slova Charlieho visela pak v hlavě blonďáka dlouho a dlouho, protože i když se snažil nedávat to znát, kdesi hluboko v sobě tak nějak věděl, že měl pravdu. Byl to on, kdo žil tenhle život a byl to on, kdo v něm bude až do jeho konce, ať už bude probíhat jakkoli. Teď s ním byl Charlie, ani ten ale být nemusel a když došlo na nejhorší, všichni ti, pro něž se chtěl obětovat, u toho stejně nebyli.

To neznamenalo, že udělali něco špatně, za tenhle výlet jim rozhodně vinu nepřipisoval! Jen... byly chvíle, kdy s ním ani oni být nemohli. Chvíle, kdy jediný, kdo skutečně nikdy neodcházel byl on sám. A možná, úplně maličko možná pak vážně byla škoda odsouvat vlastní názory do pozadí.

Byl tohle život? Znamenalo rozhodovat se sám za sebe skutečně žít? Charlie žil a žil rád, dělal tolik svých vlastních rozhodnutí, jenže Jamie se bál, nechtěl a nemohl, možná, že život byl ve skutečnosti jedna hloupá hra, která zkrátka nebyla určená pro něj.

Ať to ale bylo jakkoli, v ten jeden jediný moment odsunul všechny myšlenky do pozadí. Na rtech měl úsměv, Charlie po jeho boku měl v očích totožné šťastné jiskry a oba působili tak... no, zkrátka šťastně. Nemuseli spěchat, přesto se ale k nejbližší policejní stanici, na níž je navedla informační cedule, blížili rychlou chůzí, takřka během. Oběma v žilách koloval adrenalin a touha konečně se setkat s pochopením a upřímnou snahou pomoci, věděli, že už za malý moment se konečně začne všechno řešit.

V ten moment v Jamiem zatrnulo. Přestože už dávno nepovažoval trest rodičů za to nejhorší, stále se bál a představa, že už za moment jim budou volat, jej krapet... děsila. Ne že by to udělat nechtěl, jen...

„Jamie?"

Cítil, jak mu jeho přítel povzbudivě položil dlaň na rameno a tak se na něj otočil, v jeho očích ale spatřil cosi tak zvláštně hřejivého, až se mu málem podlomila kolena. Z toho výrazu se skutečně cítil v bezpečí a v pořádku, bože, bylo to tak divné a zároveň hezké, nešlo to popsat.

„Řeknu jim, že to byla moje chyba. Já to navrhl, já tě přemluvil, já sebral auto. Já to všechno vymyslel. Nemusíš se bát," pousmál se krapet smutně a Jamie vykulil oči. Zase a znovu jej Charlie přesvědčil, jak moc mu na něm ve skutečnosti záleží, jistě, možná ze začátku váhal, opravdu ho ale měl rád a to nešlo popřít. Za ty roky se hodně změnil, tenhle výlet je ale oba donutil zase o trochu dospět, změnili se a Jamie věděl, že tohle byl jeho Charlie, který se pro něj tehdy nechal zmlátit a který by to udělal znovu, kdyby na to přišlo. Charlie, kvůli kterému mu bušilo srdce a kterého jen když viděl, cítil se líp. Teď ty dny, co strávili mimo, končily a on to proto mohl říct – byly děsivé. Strašné. A přesto v nich byly tak nádherné momenty, že věděl, že na ně nikdy nechtěl zapomenout. A to všechno bylo díky Charliemu.

Možná proto odpověděl, jak odpověděl.

„Ne. Je to i moje chyba a já to nechci zamlčet! Bylo to mé rozhodnutí. Chci říct... Chci dělat svá rozhodnutí. Mám právo rozhodovat se, co se bude dít s mým životem," usmál se a brunet se usmál nazpět, tak hrdě a šťastně, že Jamie věděl, že udělal správně.