What we live for

7. Pro lítost

For nothing aches like a broken heart,
(Nic nebolí, jako zlomené srdce)
lying awake in the lonely dark...
(To noční osamocené bdění...)
...

Už dávno si zvykl, že jsou lidé ve vyspělé společnosti rozdělováni do jakýchsi vrstev. Byla to jedna z věcí, o kterých se nemluvilo nahlas, bylo to ale tak a bohatí lidé, doktoři a právníci, jako jeho rodiče a jejich rodiče, byli na samém vrcholku. Nejváženější. Nejbohatší. Nej...

Tenhle systém Jamie na jednu stranu nenáviděl, nenáviděl obecnou domněnku, kdy jediní šťastní lidé na planetě byli doktoři a právníci, byli ale momenty, kdy byl za rodinu plnou obou těchto profesí rád. A takový moment nastal právě tehdy.

„Ukaž," přiskočil k Charliemu a jal se mu kotník opatrně prohmatat. K jeho úlevě nenašel nic podezřelého, žádné konkrétní místo bruneta nebolelo. Nemohl kotníkem hýbat, špatně se mu na něj došlapovalo, kosti měl ale, zdálo se, v pořádku. Podle Jamieho neprofesionálního úsudku mohlo jít jen o vyvrknutí a ze srdce doufal, že se tenhle úsudek nepletl.

„Zachytil se mi do větví, když jsme padali," vysvětlil Charlie a blonďák srozuměně kývl. Pak se natáhl ke svému tričku – bylo jedno z jeho nejmilejších, u pasu bylo ale opravdu roztržené a odhadoval, že s sebou beztak neměli šitíčko, chytil jej tedy za lem a utrhl kus látky úplně. Pak se natáhl k Charlieho noze, svlékl mu ponožku a pokusil se co nejpevněji nohu zavázat. Dle sykání mladíka soudil, že byl obvaz pevný přinejmenším dostatečně.

Jen okrajově zavnímal, jak strážník kdesi nad nimi nastartoval motorku a zmizel stejně rychle, jako se objevil. A Jamie nikdy nebyl psycholog, tak nějak ale pochyboval, že se jimi bude zabývat nějak blíž. Pokutu jim napsal, auto odtáhl, jak víc jim za Charlieho chování mohl uškodit?

Povzdychl si a zoufale se zadíval na bruneta, který soustředěně ohmatával provizorní obvaz.

„Co budeme dělat?" zašeptal. Zoufalství, které do té doby držel kdesi v sobě se začínalo drát na povrch a on jako by si až v ten moment začínal uvědomovat, co se vlastně dělo. Byli bez auta, bez telefonů, netušil, kolik jídla si Charlie sbalil do batohu, většinu měl ale on a jeho batůžek byl kdesi, kam jim odtáhli auto. Neměli mapu, neměli jedinou možnost kontaktovat rodiče a Charlieho noha nevypadala, že by se na ni ještě ten den zvládl postavit.

„Něco vymyslíme," vydechl brunet, když konečně odpoutal pozornost od svého kotníku a zadíval se kamsi do Jamieho světlounkých očí.

„Co? Co vymyslíme?" nechápal blonďák.

„Co můžeme teď vymyslet? Jsme úplně v hajzlu!" panika jej začínala ovládat. Postavil se a rozhlédl se kolem, neviděl ale nic – stromy, stromy a stromy, pár keřů pod nimi, ale žádnou cestu, civilizaci, nebo jen debilní benzínku.

Cítil, jak mu buší srdce a zběsile naráží do jeho žeber. Hlavou mu v sekundě proběhly všechny možné scénáře, vše, čeho kdy chtěl dosáhnout, co miloval. Proletěl mu hlavou nejen ten šílený průšvih, který z tohoto všeho bude, ale ještě něco dalšího. Ta chvíle byl totiž úplně první moment, kdy se přestal bát jen a pouze o reakci rodičů. Přišlo totiž něco daleko děsivějšího – té hloupé reakce se vůbec dočkat nemusel.

Dech se mu nepatrně zrychlil a oči se mu naplnily zděšením. Co když se pletl, co když byla Charlieho noha skutečně zlomená? Budou čekat na noc? Tady, v lese? Co když je něco zabije? Co když tu zmrznou? Co když se nikdy nedostanou pryč z pustiny, nahoru by se nevyškrábal ani on, natož Charlie! Co když...

„Kámo, klid," promluvil naň brunet konečně, a tím přerušil všechny jeho myšlenky. Sklonil tedy hlavu a znovu se posadil.

„Co vymyslíme? Charlie, já..." začal, tu větu už ale nedokázal dokončit. Hlas mu totiž selhal, dopadly na něj všechny emoce a on měl dojem, že jestli bude mluvit dál, asi se rozbrečí. Potřeboval plán, potřeboval, aby mu brunet řekl něco, klidně tu nejstupidnější teorii, podle níž je někdo najde a oni se zachrání. Kdyby jen nepil, kdyby nekývl, kdyby nikdy neodjel! Jenže se to stalo...

A v tu chvíli cítil na svých dlaních teplo těch Charlieho, brunet vzal obě jeho ruce do svých a povzbudivě je stiskl, a i když to tak Jamie vlastně ani nechtěl, cítil, že se uklidňuje. Že kontakt jeho dlaní, to teplo a upřímné, hřejivé oči jej vytahují ze splínů, cítil, že jen díky tomu kontaktu zvládne daleko víc, než si myslel. Charlie odsouval všechny jeho pochyby a soudné uvažování a už kvůli tomu se dostali tam, kde byli, nedokázal si ale pomoct, srdce mu i v té nejhloupější z hloupých chvílí divoce bušilo a cosi v těch nádherných očích Jamieho zkrátka a dobře přitahovalo a nejen to.

„Půjdeme podél silnice, na druhou stranu, než jsme šli posledně. Žádný les není nekonečný a někde blízko musí být benzínka, vesnice, město, cokoli, chápeš? Dostaneme se domů, Jamie. Slibuju."

Mluvil tak sebejistě, tak neuvěřitelně lehce. Ten úsměv, poloúsměv s ďolíčkem ve tváři a podivně poťouchlé jiskřičky v očích, to všechno Jamie vždy vnímal jako neodolatelné a naprosto sexy. Ale tohle byl první moment, kdy by to všechno nejraději neviděl.

Netušil, proč. Jen zkrátka a dobře nechápal, jak se v jejich situaci může usmívat zrovna tímhle debilním způsobem...

Postavil se a Charlie se pokusil o totéž, noha se mu ale podlomila a on si s bolestným výrazem znovu sedl. Zkusil to tedy znovu, opatrněji, přidržuje se větví, a Jamie jej podepřel. Možná by jej mohl nést, problesklo mu hlavou, pak to ovšem zavrhl. Unesl by ho, chvíli, nešli ale po žádné upravené cestě a prolézat křovím s Charliem na zádech si zkrátka nedovedl představit. Budou to muset zvládnout takhle.

Jenže každý další krok Charlie sykal víc a víc a blonďák věděl, že zrovna tohle by jeho přítel nikdy nehrál, ba naopak. Tušil, že se snažil bolest zamaskovat, tohle ale nezvládal. Oba to věděli.

A tak se nakonec znovu sesunuli do trávy, pozoruje zlaté zapadající slunce, a Jamie jen stěží přemáhal sám sebe, aby se tam, zády opřený o kmen křivého stromu, nesesypal. Ani Charlieho nejisté ujištění, že zítra už se určitě postaví, ani vidina blízkého města a mlhavá domněnka, že takhle blízko silnice se vlk ani medvěd nedostane, žije-li něco takového zrovna v tomto lese, jej nedokázala dostatečně uklidnit. Bylo toho moc...

„Neměl jsem jezdit," zašeptal nepřítomně, pozoruje své odřené ruce. Krev už z nich dávno netekla a tak rádoby zaujatě sledoval zaschlou rudou kapalinu, snad ve strachu ze všeho, co by mohl nalézt v čokoládových očích. Najednou se do nich podívat nechtěl, najednou měl dojem, že ani ony už mu nepřinesou klid. Chtělo se mu křičet a utíkat, děsilo ho to, všechno. Přijel sem, protože bezmezně věřil každému Charlieho úsudku. Dostal se sem, protože by mu svěřil život. Jenže teď se o něj začínal bát a cosi v něm se bálo důvěřovat brunetovu „Bude to dobrý," snad se nechtěl ještě víc zklamat a ponořit do ještě větších sraček, snad toho na něj zkrátka bylo moc.

Brunet z batohu vytáhl deku a oba je do ní zabalil, než Jamiemu podal toust. Snad to byla večeře na minulý den, v ten moment si ale teprve uvědomil, jaký má vlastně hlad a tak chleba snědl, nedokázal ale říct jediné slovo, ani to hloupé poděkování. Bylo ticho, všude kolem jen stromy a nepříjemný chlad plazící se po jejich tělech, deka je nutila tisknout se k sobě kvůli teplu čím dál víc se slunce blížilo k obzoru a on si přesto přál někam utéct, vylézt zpod tepla a spát kdesi daleko. Třeba na benzínce kilometry od nich. Srdce se mu stahovalo, a to vlastně chápal i nechápal, bylo toho moc a on si tolik přál nikdy neodjet. Už ani neřešil dlouhé vlasy, o které přišel, oblečení, které zničil. Kapsu na nejmilejších kalhotách. Hlavou mu znovu a znovu koloval průšvih, do kterého jej zatáhl Charlie, strach, jenž z temného lesa měl a podivně bolavý pocit, kdykoli se jeho oči střetly s těmi barvy hořké čokolády. Slunce zapadlo a na obloze zářil jen měsíc, který za pomoci stínů a zvuků kolem dělal vše ještě děsivějším, zima se stala nesnesitelnější a on byl nucen víc se natisknout na tělo vedle sebe. A stále a stále jako by se mu kolem srdce stahovaly ty nepříjemné, ledové kruhy.

A v tom se to stalo.

„Promiň," zašeptal jeho společník najednou, takřka neslyšně. A to bylo poprvé za celé ty roky, kdy Jamie skutečně cítil, že nějakého svého činu litoval. Poprvé, kdy viděl, že litoval někoho na úkor sebe.

Jenže hloupé promiň je domů dostat nemohlo.