What we live for

26. Pro štěstí

This is what I live for
(Tohle je to, pro co žiju)
Baby, you're my open road
(Zlato, jsi mou otevřenou silnicí)
You can take me anywhere the wind blows
(Můžeš mě vzít, kamkoli nás zavane vítr)
Right into the great unknown
(Přímo do toho dokonalého neznáma)
We can throw our hands up out the window
(Vystrčíme ruce z okýnek)
This is what we live for
(Tohle je to, pro co žijeme)
...

Jeden z nejzvláštnějších možných okamžiků je, když si člověk uvědomí, že mu hodiny, ne-li celé dny splývají, zatímco mezi jinými dny je naprosto zřejmý rozdíl, který by nikdy nepřehlédl. Když čas plyne jako voda a člověk má dojem, že se na svém vlastním životě vlastně ani moc nepodílí. A pak najednou přijde chvíle, kdy je onen život jen v jeho ruchách a to je vlastně děsivé. Nikdy dřív tam přece nebyl.

A nakonec, když o něj pak opět přijdeme, cítíme se, jako by kus nás samotných zmizel a možná proto nás ten moment změní, nevratně, navždy.

Ty dny od chvíle, kdy se Jamie vrátil domů, ubíhaly tak nějak podobně. Ze začátku se jej všichni ptali snad na vše a on neměl jinou možnost, než odpovídat, nejednou se s rodiči pohádal a občas mu vstupovaly slzy do očí, jak špatně se z toho všeho cítil. Ze začátku se dokonce chtěli odstěhovat, aby se s Charliem dál nevídal, on ale odmítl a konverzace na to téma pak trvala dlouho do noci a ani pro jednu stranu nebyla příjemná. Podařilo se mu ale vysvětlit, co chtěl, postavil se za svůj názor a když pak večer usínal, byl se sebou vlastně neuvěřitelně spokojen.

Tušil, že ani Charlie to na druhé straně nemá nejlehčí. Večer za ním nechodil, ven ale také ne, Jamie často mohl spatřit jeho siluetu v pokoji v domku naproti a všímal si, jak často tam s ním byl někdo s rodičů, chápal, že brunet ze všeho i kvůli autu, které do pár dní jeho rodiče přivezli a stálo je pěknou sumu peněz, jíž oběma chlapcům samozřejmě sebrali, nevyšel nejlépe. Jamie mu to neměl za zlé, věděl, že až se všechno vyřeší a věci se zase vrátí do starých kolejí, brunet za ním přijde.

Ten týden se Jamie vrátil do školy a kdykoli se nějaký učitel překvapeně zadíval do počítače na jeho nové průměry, nemohl věřit vlastním očím. Jenže on byl se sebou spokojený, procházel a to stačilo. Látce rozuměl.

A tak dny šly a on každý večer víc a víc čekal, až za ním brunet zase přijde. Kdyby se jen nebál té výšky, možná by za ním přelezl sám, jenže věděl, že to by nedokázal a hlavně, Charlie měl důvod, proč za ním zatím nešel. Jamie věděl, že jak to půjde, znovu se ukáže.

A proto čekal a čekal, a jeho srdce čekalo a on si to uvědomoval čím dál tím víc. Ty dny, kdy se od bruneta musel odloučit byly daleko horší, než kdy dřív, měl najednou spoustu času přemýšlet o jejich vztahu i o své lásce a to jej dělalo smutným, láska, kterou objevil a posílil jako by nyní ještě vykrystalizovala, zvětšila se a byla tak čistá a jasná, jako sklo.

Jamie Charlieho miloval, Jamie jej potřeboval držet za ruku a kráčet s ním životem. Vždycky tomu tak bylo, teď se ale všechny city staly daleko hlubšími a on si uvědomoval, že to brunet je tím pravým, chápal, že to on ho udělá šťastným, miloval jeho oči, rty, miloval, jaký Charlie byl. To, co ho dělalo šťastným se s Jamieho zálibami neslučovalo, ačkoli už jej s láhví v ruce viděl daleko méně často, vlastně jen když byl s přáteli, a marihuanu už z něj cítit nešlo vůbec. Každý byl úplně jiný a přesto, když byli spolu, cítil Jamie, že jen brunet mu život obvzláštní, nemohl jej přinutit žít – protože už jen když seděli vedle sebe a úplně obyčejně si povídali, cítil se Jamie naživu. Charlie byl jeho klíčem ke štěstí, tím největším, ale existovalo i spoustu dalších, miloval chemii, procházky, čtení, miloval svobodu, kterou při svých nejmilejších aktivitách cítil. Být šťastný byla svoboda a svoboda znamenala létat. Nic víc v tom nebylo.