What we live for

24. Pro radost

I'll follow you way down wherever you may go
(Budu tě následovat, kamkoli jen půjdeš)
I'll follow you way down to your deepest low
(Budu tě následovat do tvého nejhlubším nitra)
I'll always be around wherever life takes you
(Budu u tebe, kamkoli tě život zavede)
You know I'll follow you
(Ty víš, že půjdu s tebou)

...

Jamie si pamatoval, jak se s dalšími dětmi ze svého rodného města kdysi snažil v malé říčce za jejich domy hledat zlato. Nikdy nic nenašli, byla to ale neskutečná zábava, jelikož víc, než zlato, hledali jeden druhého při všemožných hrách, smáli se, běhali a bylo krásné smět se k tomu považovat za budoucí nálezce drahých kovů.

A stejně to pak bylo s drahými kameny, když kladívkem zkoušeli rozpůlit kdejaký kámen u cesty, nebo právě s perlami, kdykoli se podívali k moři. Jenže řeka zlato nepřinesla, kameny byly pouze kameny a břehy Severní Ameriky se nikdy bílou krásou třeba i úplně maličkých perel neleskly.

Jenže to, co nyní držel Charlie, perly byly. V jeho dlani se leskly tři nemalé kuličky a oni na ně oba koukali naprosto v šoku, neschopni jediného slova. Jaká byla šance, že se jim něco takového podaří, jaká byla šance, že se tvor, co perly do té doby střežil, dostane až takřka ke břehu? Na jinou stranu, jaká byla šance, že se všechno tak moc pokazí? Celý ten týden a kus, co byli pryč, si s nimi osud hrál a teď se všechno obrátilo k lepšímu naprosto nepředpokládatelným způsobem, bylo to... šílené.

„Tys našel perly!" zopakoval Jamie, tentokrát už daleko nadšeněji a na tváři se mu pomalu a jistě začal uzasovat úsměv, větší a větší, až se zubil od ucha k uchu a jejich oči se střetly.

„Našel jsem podělaný perly!" zopakoval Charlie, na tváři úplně stejný úsměv a než se nadál, nemohl Jamie jinak a šťastně jej objal. Bylo to jen na kraťoučký okamžik, kdy se jejich těla natiskla na sebe a Charlieho ruce se přemístily na blonďákova záda a krátce jej natiskly těsně na tělo vyššího, a pak se od sebe odtáhli, nepřestávaje se usmívat, jako naprostí šílenci.

Charlie našel perly. A Jamie věděl, že s nimi je místní klenotník rozhodně do háje nepošle, měl za sebou dost let školy a dokázal odhadnout přibližnou cenu těch kuliček.

A tak chytil Charlieho za paži a vylezli z vody, oblékli se a zamířili rovnou zpět do malého městečka, v němž trávili poslední dny. Už ho znali dostatečně, věděli, kam jít, a přestože se po nich lidé otáčeli a netvářili se nadšeně, že se chlapci opět objevili, úsměvy z jejich tváří už nemohlo smazat nic.

Jamie se cítil šťastný. Snad to bylo pochopitelné a snad by si nikdy dřív nemyslel, že to bude možné, týden a kus nebyl ve škole, rodiče jej hledali a před ním byl šílený průšvih, a on tu zatím chodil městem, na sobě roztrhané tričko a špinavé kalhoty se zničenou kapsou, vedle sebe podobně špinavého bruneta s růžovým šátkem a usmívali se. A byli šťastní. Věci se konečně stáčely k lepšímu a oni se mohli vrátit domů, spokojení, že se jim to podařilo. Nezáleželo na všem kolem – jediné, co bylo skutečně podstatné, byl život a smrt. A oni tomu druhému unikli. Snad.

Když za nimi ale zaklaply dveře místního klenotnictví a zpoza pultu se na ně ne zrovna nadšeně zadíval malý kulatý starší muž v malých kulatých starších brýlích, pochopil Jamie, že tohle ještě bude náročné.

„Ať vás ani nenapadne tady krást," osočil je mužík okamžitě, Charlie se ale zašklebil a jiskry, které se mu objevily v očích, Jamie moc dobře poznával. Jak často je tam vídal...

„To je další možnost. Ale máme něco, co se vám bude líbit," přešel k pultíku brunet a konečně muži ukázal obsah své dlaně. A výraz, který mužík nasadil, donutil Jamieho srdce splašeně bít, cítil ve své hrudi naprosto dokonalé teplo, které pak postupovalo až do konečků prstů. I když se hned vzápětí začal muž chovat, jako by o nic nešlo, ten výraz jej prozradil. A Jamieho rodiče, přeci jen, byli právníci. Věděl, jak získat i to, na co ve skutečnosti rozhodně neměl právo. A v ten moment za to byl víc, než vděčný.

„Jsou to malé perly, odhadoval bych tak 20 dolarů za každou," zkusil muž, Jamie se ale zamračil a stáhl Charlieho, který se do něj patrně chtěl pořádně opřít, krapet stranou.

„To tedy ne. Jejich hodnota je daleko vyšší a vy to víte. Chtěl bych za ně tak... 10 000?"

Přestřelil skutečnou cenu, věděl to a stejně tak věděl, že muž rozhodně nebude souhlasit. Jenže o tom obchod byl. I on měl možnost smlouvat, skutečná cena vždy bude daleko níž, než si nyní vymyslel, věděl to. A přesto ve své hře pokračoval.

„To tedy ne! Dal bych 500," zkusil muž, Jamie ale zakroutil hlavou a o trochu snížil svůj první, šílený odhad. Věděl, že onen muž ty perly chtěl, a snad i proto nakonec odcházeli se slušným štosem bankovek. Nebyl ani polovinou toho, co si Jamie vymyslel prvně, byl ale dostatečný. A oni zalezli do své uličky a šťastně se sesunuli k zemi, usmívaje se na sebe, jako dva blázni.

„Co bude teď?"

Ten dotaz si Jamie nemohl odpustit, v hlase mu ale nebyla znát panika, strach nebo zoufalství. V očích mu jiskřilo, usmíval se a Charlie vlastně taky.

„Něco ti ukážu. Když jsem hledal kavárnu nebo restauraci, ve které by nás nechali hrát, nemohl jsem si odpustit stavit se v jednom podniku poblíž a jak jsem ty mašiny viděl, asi sem se zamiloval. No fakt, budeš čučet," vytáhl Jamieho na nohy a spěšně odváděl skrz uličky.

„Tehdy jsem ti to ani neříkal, beztak na to nebyly prachy, ale teď..." Pousmál se brunet a přidal do kroku, prošli poslední uličkou, naposledy zatočili a v tom ten Charlieho objev spatřil i Jamie. Byla to malá prodejna starších, už ojetých vozů a netrvalo dlouho, a Jamie pochopil, co měl jeho přítel na mysli.

„Jenže na auto my nemáme," nadhodil, Charlie se ale zazubil, jako by v tom neviděl sebemenší problém.

„No taky že nepojedeme autem. Koupíme si motorku."

A už v ten moment Jamiemu problesklo hlavou, do jaké šílenosti se to zase namočil.

„Neumíš řídit motorku," zaprotestoval, Charlie ale pokrčil rameny.

„David motorku měl, něco mě učil a ten zbytek zjistím. Do města bych si netroufl, ale po těch ulicích, kde nejede živá duše, teda krom toho zadělanýho fízla posledně? Stavíme se snad na každý pumpě co bude kolem a myslím, že i ten benzín by mohl vydržet. Co říkáš?" zeptal se zamyšleně a zahleděl se kamsi hluboko do Jamieho očí, čekaje na jeho verdikt. Šlo o valnou většinu peněz, které měli, nemohli si dovolit utratit je za něco, co nevyjde. Ale Jamie se jen usmál.

„Zní to šíleně, přejet přes polovinu států na ojeté staré motorce. Zní to naprosto ujetě. Jo, to by mohlo vyjít," zašklebil se a Charlie mu úšklebek opětoval, než se oba rozesmáli a pak bok po boku vešli do prodejny, připraveni na nechápavé pohledy všech, co si budou myslet, že peníze ukradli, ale taky připraveni konečně se dostat domů...