What we live for

6. Pro hádky

If I could go, go into my heart
(Kdybych mohl jít do svého srdce)
And search for all the places I left the spark
(Najít místa, kde jsem nechal jiskru)
To find a way, way back to the olden days,
(Najít cestu zpět do starých dní)
Before it started falling apart
(Než se všechno začalo hroutit)
I might find it waiting in the corner
(Možná „to" najdu čekat kdesi v rohu)
Somewhere in the dark
(Ve tmě)
If I could go, go to where it all began
(Kdybych mohl jít, kde to všechno začalo)
Yes, I would take it back to the start
(Ano, vrátil bych se na začátek)
Back to the start
(Na začátek)
Back to the start...
(Na začátek...)

...

Pan a paní Hillovi, Jamieho rodiče, byli v prvé řadě velmi ctižádostiví. Přísní. Snažili se vychovat ze svého syna nejlepší možnou verzi jeho samého, objevit v něm talent, pro cokoli, a za každou cenu jej vyvinout. Dodnes si Jamie pamatoval dlouhé roky ve sboru, hudební nauce, a hlavně ve hře na kytaru, kterou mu rodiče vybrali po objevení hudebního sluchu, ale ne zas tak dokonalého hlasu.

Hudbu miloval, vždy. Ale ten nástroj nenáviděl.

Možná uměl hrát, možná už to zapomněl, sám si nebyl jist. Od doby, kdy řekl, že kvůli kytaře nestíhá školu do žádného z kroužků docházet nemusel a na lesklý tmavě hnědý nástroj, nepopiratelně drahý, od té doby nesáhl. Zřejmě na něj sedal prach kdesi v rohu jeho pokoje, tohoto ale rozhodně nelitoval. A jeho rodiče snad také ne, když se po opuštění kroužku prokazatelně zlepšil snad ve všech předmětech, včetně jeho milované Chemie. Tu měl ze všeho nejraději, bylo to tak zajímavé, všechno! Hodiny a hodiny by o tom dokázal povídat, už jako dítě si nejraději hrál s chemickou sadou, kterou dostal od jedné z babiček a ve třídě v Chemii exceloval. Také mu stále zůstalo jeho milované fotografování, o instagramu na jeho telefonu ovšem matka nevěděla, nikdo z rodiny nevěděl a i to byl důvod, z nějž Jamie věděl, že do jeho mobilu se mu nikdo nedostal. O této „šílené ztrátě času" by si totiž za jiných okolností jistojistě promluvili.

Téhle rebelie, dala-li se tak aplikace v telefonu nazvat, ovšem taky nelitoval, nikdy.

Zadíval se kamsi do zad bruneta jdoucího pár metrů před ním a hlavou mu prolétlo jedno – on taky ničeho nelitoval, ničeho v celém svém životě. Jenže to neznamenalo, že se v tom všem nenašly věci, které by Jamie nejraději nevěděl.

Kolik nevinných dušiček už se zamilovalo do těch nádherných čokoládových očí? Byly tak tmavé, tak hřejivé, dokázaly člověka vtáhnout a okouzlit jediným hloupým pohledem a Jamie si to moc dobře uvědomoval. Kolik jich už chtělo prohrábnout ty fascinující vlasy, přirozeně přecházející z černé do tmavě hnědé? Kolik jich chtělo vplést do nich prsty?

Kolik dušiček si přálo políbit ty jemné rty a prsty přejet po hebkých tvářích?

Nespočítal by to, přestože mu o každé další Charlie vyprávěl. Nikdy nemluvil zhnuseně nebo pohoršeně, to ale neznamenalo, že všechny ty lidi neodmítl. Tedy, až na pár výjimek, jak dlouho to ale vydrželo?

Povzdychl si a přidal do kroku. Poledne, okolo kterého se probudili se pomalu přehouplo v odpoledne a to v pozdní odpoledne, slunce se blížilo k obzoru a i přes Charlieho ujišťování si byl světlovlásek jist, že to domů před rodiči nestihne. Každou další minutou se mu svíralo hrdlo už jen z pomyšlení na to všechno, co dozajista přijde, byl ale pevně rozhodnut co nejvíc zmenšit trest, zmenšit výčitky. Nějak...

Po jedné straně silnice se stále rozléhala pustá pláň kam až oko dohlédlo, po druhé se ale povrch vcelku prudce svažoval. Jamie věděl, že se blíží, poznával prostředí, v němž auto nechali. Ve svahu rostlo pár stromů a keřů, které zakrývaly výhled nejen na konec kopce, ale i na cestu za zatáčkou, byl si ale jist, že tam, za rohem už jejich auto musí stát. Pamatoval si to!