What we live for

16. Pro naději

Got a pinch of tobacco in my pocket
(V kapse mám špetku tabáku)
I'm not gonna roll it, no, I'm not gonna smoke it
(Ne, neubalím jej, nebudu jej kouřit)
Till we're staring at the stars and the rockets
(Dokud nebudeme koukat na hvězdy a rakety)
Twinkling in the silvery night
(Zářící do stříbrné noci)

Two sips of whiskey in the flask
(Dva doušky whisky v láhvi)
But I'm not gonna drink 'em
(Ale nechystám se je pít)
I swear I'll make it last
(Přísahám, neudělám to)
Till we're drinking out of the same glass again
(Než se zase nenapijeme ze stejné sklenice)

And though the sand may be washed by the sea
(A přestože písek může být spláchnout mořem)
And the old will be lost in the new
(A staré bude ztraceno v novém)
Well four will not wait for three
(Čtyři nikdy nebudou čekat na tři)
For three never waited for two
(Protože tři nikdy nepočkají na dva)
And though you will not wait for me
(A přestože ty nikdy nepočkáš na mě)
I'll wait for you
(Já na tebe ano)

...

Byl to ten nejnádhernější den, jaký oba kluci pamatovali. Bylo jim patnáct, doba, kterou chodili na základku se chýlila ke konci a co si tak Jamie pamatoval, jeho přítel nějaké přípravě na přijímačky nedal vůbec nic. Hlavu měl plnou zrzavého parazita, jak jej Jamie přezdíval. Pamatoval, jak za ním Charlie chodil daleko méně, než dřív, jejich večerních srazů ubývalo a když už brunet přece jen přišel, nemluvil o ničem jiném, než jen a jen o Loganovi. A ačkoli se Jamie opravdu dlouho snažil respektovat zrzka, ty dny už nemohl.

Charlie neviděl, co byl Logan zač. Neuvědomoval si to a nechával svou vlastní povahu kroutit se a ničit, chodil za zrzkem, tahal ho z průserů, ale hlavně jej bezmezně miloval a kdykoli za Jamiem přišel, mohl si chlapec všimnout děsivých kruhů pod očima z probdělých nocí, kdy opilého Logana táhl domů, vrásek ze stresu ale taky těch zamilovaných jisker, které bruneta zároveň táhly ke dnu. Miloval ho. A to ho ničilo, protože Logan si tohle nezasloužil.

Ten den svítilo slunce a po obloze neplul jediný mráček, měla být jasná noc a nad jejich hlavami měly zářit miliardy hvězd. A právě ten čas vybral Logan na rande, které spolu měli podniknout, snad to byla omluva za, dle Jamieho pohledu, naprosto zpackané narozeniny a další dlouhou jizvu na Charlieho srdci. Tenkrát Logan nezapomněl, jako vždy. Dal Charliemu deset dolarů, aby jim koupil kondomy.

Tu noc spolu nespali poprvé, alespoň co tak Jamie věděl a odhadoval, když ale Charlie odcházel, nepočítal s tím. Chtěl se jen projít, popovídat si. S Loganem by Charlie rád podstoupil klasické zamilované rande, vodění se za ruce, líbání pod lampou, ale na tohle zrzek nikdy moc nebyl. Možná měl brunet odhadnout, jak všechno dopadne.

Co přesně se dělo už Jamie nikdy nezjistil. Jediné, co věděl, bylo, že když se Charlie vrátil a on ho spatřil z okna svého pokoje, na tváři měl podivně prázdný výraz, tričko měl roztržené a kalhoty nepatrně zablácené. Vlasy rozcuchané. Ale to všechno nebylo nic s porovnáním čehosi divného v jeho očích, co tam Jamie nikdy vidět nechtěl, byly prázdné, divně skelné. Jamie ho nikdy neviděl brečet, nikdy v životě. Jeho oči ale prozrazovaly pravdu.

Tu noc za ním Charlie nepřišel a o Loganovi už nikdy mluvit nechtěl. Byl to ten nejkrutější způsob probuzení, vytržení z naprosté zamilovanosti. Najednou konečně chápal, jaký Logan byl a Jamie konečně pochopil, jak moc jeho srdce krvácelo, jak prázdně a hloupě se vlastně cítil. Najednou mu rozuměl.

Když se dalšího dne ráno nasnídali a znovu vyrazili na cestu, bylo počasí snad stejně nádherné, jako toho dne a Jamie nemohl přestat myslet na každé jednotlivé slůvko, které brunet vypustil, a stejně tak na něj nemohl přestat koukat tak... obdivně. Ano, to bylo to, co cítil, respekt a obdiv k brunetovým činům a postojům. Nemohl říct, že na tom byli stejně, Charlie se trápil v dlouhém vztahu plném bolesti a nekonečné smyčky, kdy to hlavní bylo neskončit v Loganových očích jako srab – to bylo snad to nejhorší, alespoň dle zrzka. Za jejich vztah patrně zažil spoustu momentů, které nikdy nechtěl, nejen tu noc v altánku, ačkoli ta pravděpodobně byla úplně nejhorší a když si Jamie zpětně vybavoval všechna Charlieho slova, uvědomoval si, jak brunet vše podal. Měl na vybranou a stejně se nebránil. A blonďáček si dovedl představit spoustu hnusných slov i činů, které po tomto musely přijít, že konečně a jednou provždy donutily Charlieho slepou zamilovanost zmizet.

Nemohl se s brunetem srovnávat. Přesto jej ale, i díky tomuto najednou chápal o tolik víc, najednou mu rozuměl a i proto jej tak respektoval a obdivoval.

„Jamie?" vyrušil brunet tok jeho myšlenek, když se zhruba v polovině cesty konečně posadili s úmyslem na moment si odpočinout. Vzhlédl ke svému příteli s neskrývanou otázkou v očích a nepatrně naklonil hlavu na stranu.

„Proč chceš jít na ta práva?"

Dobře, to byla asi jediná otázka, kterou nyní slyšet nechtěl.

„Charlie! Ty víš, že na ně nechci, ale musím, rozumíš?" povzdychl si blonďák a zadíval se na svého přítele prosebně, nechtěl, aby jej dál přesvědčoval.

„Já vím. Já jen... celý ty dny, co jsme tady, celou tu dobu nám ty lidi, co se teď nacházej tisíce kilometrů daleko nemaj jak pomoct a tak nějak si až moc uvědomuju, že tu nebudou navždycky..." nadhodil a Jamie pozvedl obočí.

„Chceš tím říct, že se nemám snažit udělat radost rodičům, protože jednou umřou? To je ale myšlenka," odfrkl si Jamie, brunet ale spěšně zakroutil hlavou.

„Ne, to ne. Jen... jsem přemýšlel nad tím, že všichni tihle lidé žijí své životy. Nechci říct, že jim do nich nemůžeš vnášet světlo a podobný srajdy, spíš jsem myslel, že ve výsledku, v tom úplném a nejprostším závěru ten jedinej, kdo žije tenhle život, jsi ty. Nikdo jiný. Jen ty, a vždycky to budeš jen ty. Jedinej, kdo s tebou bude až do samýho konce, budeš vždycky ty. Možná je škoda zasvětit to někomu jinýmu. Protože s ideou někoho jiného budeš přežívat zase jenom ty. Ale to je jedno, jdeme," pokrčil rameny Charlie, vstal a rozešel se pryč, jeho přítel jej ale nenechal odejít, naopak. Doběhl ho, upřeně pozoruje jeho zamyšlenou tvář. A v ten moment nemohl odporovat. Protože cosi na jeho slovech bylo pravdivější, než by si Jamie přál.

„A co ty? Děláš průmyslovku a nemáš nejmenší tušení, co bude potom. Děláš ji úplně zbytečně! Možná se neřídíš ideou někoho jiného, u tebe ale, pro změnu, není idea žádná. Přemýšlel jsi někdy nad budoucností? Vrátíme se domů, zase začneš chodit do školy a ve výsledku ji nikdy nevyužiješ," podotkl blonďák a brunet se na moment zamyslel, pečlivě zvažuje svá slova.

„Hele... asi ti nebudu cpát, že jednou chci být stavbyvedoucí nebo podobný sračky, protože nechci. Vlastně tomu vůbec nerozumim a když nad tím teď přemýšlím, půlku kantorů mám u prdele a ta druhá je mi jenom jedno. Jenže u mě je to něco jiného. Ty víš, co tě baví, co ti jde, ostatně, je to to samé. A teď řekni, co mám dělat já," pozvedl obočí Charlie, na tohle mu ovšem Jamie nemohl odpovědět. Nemohl za něj určit, co ho bude bavit, případně co mu půjde, protože to nevěděl, to musel cítit on. Někde hluboko, tam, kam Jamie neviděl.

Ta otázka už se odpovědi nedočkala a Charlie se chtěl připomenout, toto ho skutečně zajímalo, všiml si ale fascinovaného, snad až posvátného výrazu ve tváři svého přítele a tak se podíval stejným směrem, jako on. A nemohl nic víc, než nepatrně otevřít ústa v němém úžasu, nadšení, štěstí.

Před nimi byla civilizace.

„Charlie! Charlie, město, město a město!" vyhrkl Jamie, jako by brunet nemohl vidět domy, v ten moment tak nádherné. Bože, snad nikdy v životě nebyl tak nadšený z pár hloupých budov, jako když se ten den s Charliem v závěsu rozběhl lesem směrem do ulic, na rtech úsměv a v očích jiskry. Nebál se, v tu chvíli už se nebál vůbec ničeho, ani trestu rodičů, až je přiveze policie, ani postihu ve škole. Dostane se domů. Oba se tam dostanou. Neztratili se v lese. Oba byli zachránění.