This town is colder now, I think it's sick of us
(Tohle město je teď chladnější. Myslím, že je mu z nás špatně)
It's time to make our move, I'm shakin off the rust
(Teď je čas na náš tah, setřásám ze sebe tu rez)
I've got my heart set on anywhere but here
(Srdce mám nastavené na kdekoli, ale ne na tady)
I'm staring down myself, counting up the years
(Prohlížím se od hlavy a k patám, počítám roky)
Steady hands, just take the wheel...
(A silné ruce jen uchopit volant...)
Every glance is killing me
(Každý letmý pohled mě zabíjí.)
Time to make one last appeal... for the life I lead.
(Je čas naposledy požádat... o život, který jsem vedl)
Stop and stare
(Stojím a zírám)
I think I'm moving but I go nowhere
(Myslím, že se posouvám, ale nikam se nepohybuji)
Yeah I know that everyone gets scared
(Vím, každý se bojí)
But I've become what I can't be, oh.
(Ale já se stávám někým, kým zkrátka být nemohu.)
Stop and stare
(Stojím a zírám)
You start to wonder why you're 'here' not there
(A ty přemýšlíš, proč jsi zrovna tady a ne jinde)
And you'd give anything to get what's fair
(Dal bys všechno, abys měl, co je fér)
But fair ain't what you really need.
(Ale férovost není, co skutečně potřebuješ.)
Oh, can you see what I see?
(Dokážeš se na to podívat mýma očima?)
...
Jeden velký člověk kdysi řekl – dospělí čekají celý týden na pátek, celý rok na léto a celý život na štěstí. Děti nemají čas na hlouposti. Jsou šťastné teď.
Kdykoli si vzpomněl na své dětství strávené na všemožných dětských hřištích, v tunelech obrovských prolézaček a na houpačkách i kolotočích, chápal, jak moc měl ten citát pravdu – vždy byl tak šťastný, všechno byla jedna velká a úžasná jízda. Každé sklouznutí na klouzačce mu na tváři vyvolalo úsměv, smál se snad nepřetržitě a jediné, co musel řešit, bylo, jak asi funguje bílá pastelka.
Postupem času ale vyrostl. Musel se začít učit, zdokonalovat, nebyl čas chodit na dětská hřiště a ta mu po nějaké době vlastně začala připadat hloupá, všechno bylo pro... no, pro děti. A on už dítětem nebyl. Když ale ten večer našli kousek od lesa, na kraji onoho předměstí opuštěné dětské hřiště s domečkem, přísahal by, že byl ještě šťastnější než ve svých dětských letech.
Déšť neustával, naopak byl čím dál silnější a on se proto dal do běhu, přelezl malý plůtek a spěšně, bez většího rozmyslu zalezl do malého plastového domečku, zavíraje za sebou dvířka
Posadil Charlieho na zem a nemohl jinak, než oddychnout si. Do domečku šlo světlo skrz plastová okénka a on si tak mohl prohlédnout vnitřek – na stěnách byl nakreslený nábytek, v rohu mohl spatřit pár formiček od písku a malý plastový stůl. Ten, spolu s formičkami, vyndal ven, aby měli víc místa, dál byl ale příjemně překvapen – postavit se tedy nemohl, na to byl domek moc malý, mohli se ale posadit, položit si tu věci a se štěstím by si možná mohli i lehnout...
Zkusil se položit. Podlaha byla tvrdá, daleko tvrdší, než mech v lese, byla ale rovná a ačkoli hodně na těsto, oba se vešli. Nepršelo na ně. Byli v pořádku.
A Jamie nemohl jinak, než posadit se, obejmout si skrčené nohy pažemi a zabořit si hlavu mezi kolena, aby se mu z hrdla nevydral zmučený vzlyk. Měl být ve škole, měl spát doma, měl se učit. Měl vést svůj nalajnovaný život. A on seděl tady, před bouří venku jej chránila hloupá plastová stříška a byl ze srdce rád, že může přespat v dětském plastovém domečku.
ČTEŠ
What we live for
AvventuraV hlavě mi stále dokola hrála ta jedna jediná píseň, kterou jsme tehdy poslouchali, a já ji nikdy nechtěl zapomenout, byla nabitá létem a pozitivní energií, skrývala tajemství, které jsem chtěl znát. Byly to chladné noci a přitom bujaré veselí, byl...
