Because we had some good times,
(Protože jsme zažili skvělé časy)
But they don't last forever,
(Ale ty netrvají věčně)
We seemed to grow apart,
(Zdá se, že poté, co jsme se rozdělili)
It never got much better
(Se to nikdy nezlepší)
Oh it's good to see your face,
(Je to skvělé, vidět tvou tvář)
But I know things won't change
(Ale já vím, že se věci nezmění)
Though you seem so far away
(Přestože jsi mi tak vzdálený)
Feels like yesterday
(Všechno to cítím jako by to bylo včera.)
And we had some great nights,
(A měli jsme pár krásných nocí)
Staying up together
(Kdy jsme společně zůstávali vzhůru)
We could read each others' minds
(Mohli jsme si navzájem číst myšlenky)
Now we're on different levels
(A teď, jako bychom byli každý někde jinde)
Oh it's good to see your face,
(Je to skvělé, vidět tvou tvář)
But I know things won't change
(Ale já vím, ze se věci nezmění)
Though you seem so far away
(Přestože jsi mi tak vzdálený)
Feels like yesterday
(Cítím to všechno jako včera)
Feels like yesterday
(Cítím to, jako by to bylo včera...)
[But will we ever feel that way again?
(Ale budeme se někdy doopravdy cítit stejně, jako tehdy?)
We felt invincible, like it would never end
(Připadali jsme si neviditelní, jako by to celé nikdy nemělo skončit)
But now we're left with scars of who we are...]
(A nyní jsme jen jizvami toho, čím jsme bývali...)
...
Jamie se nikdy neuměl prát. Nebyl na to nijak hrdý, za ty roky života to mnohokrát potřeboval, nikdy to ale neuměl a kdyby se skutečně zapletl do nějaké rvačky, zkrátka a dobře neměl šanci vyjít z ní jako vítěz. Věděl to už od svých sedmi let, kdy se kluci ve třídě zkoušeli prát z legrace, aby to natrénovali, a on se nikdy dál, než za facky a následné vyděšené skrčení se, nedostal. Jenže nebyl jediný, kdo si tohoto všiml.
Když se s rodinou přestěhovali do města, v němž žil nyní, měl kolem sebe desítky lidí, už od samého začátku. Byl na škole nový, bylo mu deset a nikdo ho neznal, každý se o něj zajímal a on nedokázal určit, kdo je jeho přítel a čí zájem brzy pomine. Nikdy by si nepomyslel, že ti lidé doopravdy nestojí na jeho straně.
Jenže oni nestáli. Netrvalo dlouho a pár kluků si z něj začalo dělat legraci pro neschopnost namalovat víc, než obrázek hodný osmiletého dítěte, pak jim připadalo vtipné, cokoli špatně vypočítal nebo doplnil a postupem času se jeho jméno stalo součástí každého třídního vtipu. Byly to asi nejhorší měsíce, které na škole zažil. Nikdo se za ním neotočil, všichni ho nechávali ležet na zemi a tak tam zůstával, zavíral oči a nechával čas plynout. Co taky mohl dělat?
Jenže čím déle vše trvalo, tím horší všechno bylo. Kluci mu přeházeli věci, počmárali lavici, později dokonce „omylem" zlámali pár tužek, bylo toho tolik a vším se snažili vyvolat reakci, chtěli se prát. Jenže on nechtěl. A tak mu to nakonec přednesli sami, počkali si na něj a jeden z těch kluků jej chtěl odvést stranou, ukázat mu, jak to na místní škole chodí. A Jamie šel. Ten kluk byl daleko silnější a zkušenější, co mohl dělat jiného?
Dodnes nevěděl, co přesně se stalo. Dodnes si nepamatoval jediný zážitek těch minut, celou dobu snad křečovitě držel víčka u sebe a doufal, že brzy všechno skončí, když se ale probral, neležel na školní zdravotce sám. Vedle byl zhruba o dva centimetry vyšší hnědovlásek, na tvářích i po těle měl pár modřin, ten úsměv, který Jamiemu věnoval ale nikdy nemohl zapomenout.
ČTEŠ
What we live for
AvventuraV hlavě mi stále dokola hrála ta jedna jediná píseň, kterou jsme tehdy poslouchali, a já ji nikdy nechtěl zapomenout, byla nabitá létem a pozitivní energií, skrývala tajemství, které jsem chtěl znát. Byly to chladné noci a přitom bujaré veselí, byl...
