What we live for

22. Pro zoufalství

How could we not talk about family
(Jak můžeme nemluvit o rodině)
When family's all that we got
(Když rodina je všechno co máme?)
Everything I went through
(Všechno, čím jsem si prošel)
You were standing there by my side
(Vždycky jsi byl při mně)
And now you gonna be with me for the last ride
(A vím, že se mnou budeš i do naší poslední jízdy...)

...

Občas, když Jamie seděl u jediného velkého okna svého pokoje a pozoroval ty hloupé větve za tlustým sklem, cítil se, jako by mu kdosi přistříhl křídla ještě, než si prvně vyzkoušel vzlétnout. Občas se cítil jako pták zavřený v kleci, občas mu tělem prostupovala bezmoc a ačkoli to byly jen drobné, neznatelné momenty, občas míval dojem, že se celá cesta jeho života klikatí kamsi, kde nechtěl skončit, že kráčí na špatnou stranu, že to všechno stejně nemá smysl. Každá z cest tou krajinou života končila smrtí, nic víc z toho všeho nikdy nemohlo vylézt a jediné, co tedy mohlo za něco stát snad byla cesta samotná, v tom byl ale problém, který Jamie nedokázal vyřešit. Protože on svou vlastní cestu nechápal, nechtěl, on si ji nevybral. Nebyla pro něj. Ale pro něj snad nebyla žádná.

Občas, když pozoroval větve a přemýšlel nad smyslem existence, nad láskou a Charliem i nad školou a budoucností, připadal si naprosto bezmocně. Ale žádný ten pocit nemohl nikdy vyrovnat, co cítil to jedno hloupé ráno.

„Doprdele," uniklo mu šeptem, když se už po milionté zděšeně rozhlížel všude kolem sebe a dokázal najít jen tu debilní deku, pod kterou spali. Osud je zmrznout nenechá, jejich smrt bude daleko delší, bolestivější.

Charlieho batoh, peníze, jídlo, všechno bylo pryč.

„Doprdele, doprdele, doprdele," dostal ze sebe zoufale a klekl si na zem, pevně zavíraje oči. Snad doufal, že až je otevře, bude všechno zpět, to se ale nestalo a on si každou vteřinou víc a víc uvědomoval, jak špatně na tom byli. Neměli nic, neměli sebemenší šanci na návrat.

A Charlie mlčel. A možná to bylo to, co Jamieho donutilo vzpamatovat se a překvapeně se na bruneta otočit – nikdy nemlčel, vždy nadával, vztekal se, nebo naopak vymýšlel, co dál. Vždy nějak reagoval, ale dnes mlčel a to Jamieho zaráželo, když ale spatřil výraz v jeho obličeji, lekl se. Neviděl vztek, neviděl odhodlání. Charlieho tvář neodrážela nic.

„Co teď? Co budeme dělat? Jak se dostaneme domů?" snažil se Jamie dostat z něj nějakou reakci, Charlie ale pouze zakroutil hlavou.

„Nevím."

A v ten moment nad jejich hlavami proletěl bílý racek a Charlie paralyzovaně sledoval, jak jim mizí v dálce, než na Jamieho rychle kývl a rozběhl se vpřed. Blonďáček neslyšně zaklel a vyhhrabal se na nohy, snaže se doběhnout svého přítele – absolutně mu nerozuměl, ztratit se sobě navzájem by jim ale nepomohlo už vůbec a tak se snažil, jak mohl zahlédnout v uličkách Charlieho postavu a občas tak běžet jasným směrem, občas spíš podle intuice. A ten pták stále letěl kdesi vepředu, Jamie věděl, že Charlie běží za ním a když opustil město a po louce doběhl k lesu a skrz pár stromů až dozadu, tam, odkud racek přiletěl, zvládl jen koukat s pusou otevřenou do úhledného o.

Před nimi se nacházel oceán.

Charlie tam seděl na malé, lidmi snad i neobjevené pláži, nohy přitažené k tělu a pozoroval vlny, nepadlo mezi nimi jediné slovo a přesto oba věděli, jak špatné tohle bylo. A když Jamie spatřil výraz svého přítele, nedokázal říct vůbec nic, jen se vedle něj posadil a pozoroval vlny té nekonečné vodní plochy, pozoroval, jak se tříští o kameny kdesi v dálce a uvědomoval si, že vnitřek jeho samého na tom bude dost podobně. Jeho naděje, jeho víra, všechno umíralo s těmi vlnami.

„Charlie..." vydechl zničeně, brunet se na něj ale nepodíval – oči upíral na průzračnou hladinu, snad je ani nedokázal odtrhnout.

„Jsme úplně v prdeli," zašeptal pak. A v ten moment jej v něm Jamie zase viděl.

„Kurva, my jsme v úplný zasraný prdeli," vydechl a pěstí praštil do písku kolem, než si skrčil nohy a přitáhl si je k tělu, objímaje je pažemi.

Oba bydleli kdesi ve středu pevniny a ta voda byla jako dokonalá dobře mířená facka. Oni dva se domů vrátit nemohli, nešlo to, nejen kvůli penězům. V ten moment si Jamie připadal tak daleko, snad se mu konečně podařilo roztáhnout křídla a vyletět z klece toho hloupého pokoje, teď se mu ale zdálo, jako by shořely v ohni špatných rozhodnutí a chyb. Všechno se tak moc posralo...

Bylo to zoufalství, co se v něm přelévalo, byla to touha křičet a brečet a kdesi hluboko v sobě dusil vzlyky, které se draly na povrch. Byla to beznaděj, byl to nekonečný strach, ať už ze smrti, nebo z toho děsivého nekonečna před nimi. Seděli na konci světa, na konci svých cest životem a před nimi už byla jen smrt, takhle to však blonďáček nechtěl! Nechtěl umřít, vlastně se smrti hrozně bál a v ty chvíle, kdy tam seděli už bylo všechno jedno, v ty chvíle si uvědomoval, jak nepodstatné byly jeho dřívější strachy. Vlasy, jedno hloupé F, všechno.

„Charlie?" zašeptal tiše, věděl ale, že jej jeho přítel slyšel, přestože se neotočil. Hlas měl neznatelně nakřáplý, v ten moment to ale bylo jedno.

„Kdybych mohl, asi bych všechno udělal jinak. Všechno mi teď přijde hrozně zbytečný, celej tenhle život byl tak debilně zbytečnej a nikdy jsem v něm neudělal nic, co bych opravdu chtěl, je tak hrozně pitomý uvědomit si to až teď. Ale ptal ses a chci ti odpovědět – kdybych se přece jen vrátil, já žádný posraný práva studovat nechci..." na moment se odmlčel, nadechl se a znovu vydechl, než pokračoval.

„Asi bych dělal chemii, tu jsem vždycky miloval. A možná bych si nechal propíchnout ucho, jako máš ty. Anebo ne. A nechával bych se stříhat, a chodil víc ven, a vídal se s tebou častěji. Je tak strašně debilní si až tady uvědomovat, co všechno bych vlastně udělal," zašeptal a otočil se, aby se mohl podívat do těch temně čokoládových očí, střetl se s nimi ale jen na malý, úplně maličký moment, než je jejich majitel zavřel. A v ten moment mu zpod pravého víčka vytekla jedna malá, drobná slza, nic víc, Jamie ale nezvládl víc, než překvapeně zamrkat. Samotnému mu bylo do breku, Charlie ale nebrečel, nikdy. Ani když se rozešel s Loganem se před Jamiem nesložil, nikdy své slzy neukázal jedinému člověku, už od raného věku ani matce. A ta hloupá kapka přesto setkla po jeho snědé líci až na bradu, kde ji hřbetem ruky setřel a zamračil se, jako by ten hloupý projev slabosti nenáviděl.

„Promiň, Jamie," řekl pak, a konečně zvedl hlavu, koukaje se kamsi hluboko do Jamieho oříškových studánek.

„Měl jsi pravdu. Nemá smysl neustále doufat v zázrak," zamumlal nepřítomně, než sklopil oči.

„Omlouvám se, ale já tohle nezvládnu." Hlas se mu lámal a byl tak podivně nakřáplý, tak smutný, podbarvený zoufalstvím, které u něj Jamie neznal.

„ I když jsem to slíbil, mrzí mě to.... Sakra... Ale já tě domů nedostanu, Jamie."

A ten moment pak nemohl vyrovnat žádný jiný, bylo to něco, co blonďáček nikdy nečekal. Protože to bylo poprvé za celou dobu, kdy to jeho přítel všechno vzdal.