Zlomená srdce || FF ✅

2. Kapitola

Hermiona seděla v knihovně a pracovala na eseji do Přeměňování. Každou chvíli se však nepohodlně ošívala, neboť měla špatný pocit. Zaplavoval ji už od momentu, kdy se probudila a ne a ne ji opustit. Najednou ten špatný pocit ještě zesílil, když uslyšela, jak se otevřely dveře knihovny.

Vzhlédla od svého pergamenu a srdce se jí rozbušilo, když uviděla, jak k ní míří Ron. Na tvář si nasadila kamenný výraz a zaskřípala zubama.

Ronald se zastavil u jejího stolu a nervózně se ošil. Bylo na něm vidět, že chce něco říct, ale neví, jak na to. Po chvíli se zhluboka nadechl a ukázal na prázdnou židli. „Můžu?"

Hermiona spolkla uštěpačnou poznámku a pomalu přikývla. Ještě, že je její sebeovládání na velmi vysoké úrovni. Protože už jen pohled na něj v ní vyvolával pocit, že se mu chce projít po obličeji.

„Hermiono, já..." Ron se odmlčel, neboť nevěděl, jak má pokračovat. Chtěl se omluvit, ale nikdy v tom nebyl moc dobrý. „Chtěl bych ti říct, že-"

„Že co?" přerušila jej Hermiona netrpělivě. Lezlo to z něj, jak z chlupaté deky.

„Chci se ti omluvit, dobře?" odsekl nepříjemně. Poté si však uvědomil, jaký tón použil a omluvně se pousmál. „Omlouvám se. Omlouvám se za to, co jsem ti řekl. Nemyslel jsem to vážně," vysoukal ze sebe konečně. „Vždyť mě znáš. Někdy první mluvím, než přemýšlím," zasmál se, ale Hermioně to teda vtipné moc nepřišlo, protože když vám někdo po několika měsících vztahu řekne, že jste ho vlastně celou dobu jen vodili za nos, to vážně vtipné nebylo. A o tom, že ji ve finále v podstatě nazval lehkou děvou, radši ani mluvit nebude.
„Odpustíš mi to?" zeptal se nervózně.

Hermiona se na něj mírně zamračila. Měla by mu odpustit? I přesto, že se s ním rozešla, měla ho velmi ráda. Byl důležitou součástí jejího života a bez něj by to nebyla ona. Potřebovala ho ve svém životě, po svém boku, i když jen jako nejlepšího kamaráda. A i přesto, že se někdy choval jako idiot, měl v jejím srdci své místo a dalo by se říct, že jej milovala jako svého bratra.

„Dobře, odpouštím ti," vydechla nakonec Hermiona po chvíli přemýšlení a slabě se na něj usmála.

Ron si úlevně oddechl a úsměv jí opětoval. Ihned se však začal zase tvářit nervózně. „A jak se vůbec máš?"

Čarodějka přimhouřila oči a zkoumala jeho tvář. „Ronalde," zavrčela, když jí došlo, kdy se jí Ronald ptá na to, jak se má - když něco provedl, nebo když něco chtěl.

„Víš," zamumlal a mírně se přikrčil, když viděl Hermionin vražedný pohled. „V pondělí máme odevzdat tu esej do Přeměňování, ale zítra se budeme připravovat na zápas a v sobotu hrajeme s Havraspárem, tak mě napadlo, že bys mi s tím mohla trochu pom-"

„Vypadni!" zavřeštěla Hermiona a ignorovala napomenutí od madam Pinceové, ať se laskavě uklidní.

„Ale já-"

„Ale ty, co?" přerušila ho vztekle. „Myslel sis, že sem dolezeš, omluvíš se mi a já pak za tebe budu dělat úkoly? Myslel sis, že za tebe budu dělat všechnu práci?" znechuceně si odfrkla. „Teď vidím, o co ti ve skutečnosti jde! Vůbec ti nezáleží na mém odpuštění! Vůbec ti nezáleží na mně!"

„Ne, Hermiono, tak to není!" protestoval Ron, ale čarodějka jej ignorovala. Rychle naházela své věci do tašky a rychlým krokem zamířila pryč z knihovny. Krev se v ní vařila a nejraději by se tam vrátila a otřískala Ronovu hlavu o všechny regály s knihami. Byla naštvaná a zároveň smutná z toho, jak se zachoval.