Zlomená srdce || FF ✅

38. Kapitola

Zatímco Theo se spolu s Ginny snažili rozluštit tu velkou Themione záhadu, Draco si užíval Hermioniny přítomnosti. A Ron taky. Oba za ní neustále chodili a  vyžadovali její pozornost.

Ač nerad, Draco musel přiznat, že Weasleymu závidí. Závidí mu to, že ten zrzavý parchant může trávit s Hermionou mnohem víc času v nebelvírské věži. Zatímco on každý den chodil do knihovny a čekal, až se tam čarodějka objeví, což nebylo tak často, než předtím. Ale když už do knihovny přišla, byl rád, že s ní může strávit alespoň pár chvil. I když ze začátku na něj byla dosti nepříjemná, což mu vážně lezlo na nervy, ale s každým jejich setkání se to stále zlepšovalo. Navíc vypadala, jako by se přes rozchod s Theodorem konečně přenesla. Nebo si to aspoň myslel.

Právě seděl v knihovně na jejím místě a trpělivě vyčkával, zda se i dnes Hermiona objeví. Seděl tam už asi hodinu a půl a krátil si čas tím, že počítal knihy v regále. Jenže jeho myšlenky neustále utíkali někam jinam a tak občas zapomněl, u kterého čísla skončil a musel začít od znova.

Před půlhodinou už měl knihy v tom jednom regále málem spočítané, ale Irma Pinceová si usmyslela, že je potřeba knihy přerovnat nebo co a tak ji Draco málem seřval za to, že musí zase začít znovu. Knihovnice jej spražila pohledem, který mu měl jasně naznačit, že mu to tady nepatří, tak ať se laskavě hodí do klidu nebo ona jej hodí za dveře.

Když Draca přestalo počítání knih bavit, naklonil se do uličky a zahleděl se na dveře. Knihovnice, která právě do uličky vešla, vycítila jeho pohled, byť se nedíval na ni a zastavila se. Pohlédla na něj podezřívavým pohledem, jako by byl nějaký šmírák, či co a opět pokračovala v cestě ke svému stolu. Uběhlo asi deset minut a konečně se objevila ta, na kterou tu Draco trpělivě čekal.

Když přišla ke stolu, vstal a uvolnil tak její židli, na kterou se se slabým úsměvem na rtech posadila. „Čekáš tu na mě?" zeptala se.

„Ne, přišel jsem, abych počítal knihy," obrátil oči v sloup. No, něco na tom bylo. „Samozřejmě, že čekám na tebe. Ostatně jako každý den," poslední větu tiše zamumlal.

„Cože?" zeptala se, neboť mu nerozuměla, což byl jeho účel, že jo.

„Nic," odsekl. „Budeš číst nahlas?" zeptal se, když Hermiona ze své tašky vytáhla tlustou knihu. Kudrnatá čarodějka reagovala pouze přikývnutím a dala se do předčítání. Draco se na židli pohodlně uvelebil a s radostí se zaposlouchal do jejího líbezného hlasu. Jak moc mu to chybělo...

Po deseti kratších kapitolách začal Hermionin hlas znít roztřeseně. Draco se narovnal a zamračeně studoval její tvář. Všiml si slzy, která jí stékala po tváři. Čarodějka ji sestřela, ale hned za ní se vydala slza další.

„Hermiono," oslovil ji opatrně, ale ona jej ignorovala a dál četla. Její hlas se teď naplno chvěl, občas popotáhla nosem a slzy, které jí vytékaly z očí smáčely stránku knihy. „Hermiono," zkusil to znovu. Položil svou dlaň na hřbet její ruky, kterou měla položenou na stole. „Co se děje?"

Hermiona vzlykla a pouze zakroutila hlavou. Ta část, kterou četla jí připomínala ji a Theodora. Do neexistujícího seznamu věcí, které nemá dělat si zapsala, aby nečetla romantické knihy.

Draco si nebyl jistý, co by měl udělat. Bál se, že by mohla utéct, protože to, co měl na mysli, se mu zdálo příliš riskantní. Ale co, risk je zisk, ne? A tak vstal, obešel stůl a natáhl k Hermioně ruku. Čarodějka se na něj zmateně podívala, ale nabízenou končetinu přijala, načež ji Draco vyhoupl na nohy. Posadil se na její židli, jemně ji chytil kolem pasu a posadil si ji na klín.