Zlomená srdce || FF ✅

28. Kapitola

Hermiona seděla u svého oblíbeného stolu v knihovně a četla si knihu. Teda spíše četla jednu větu pořád dokola a neměla absolutní tušení, co má ta věta za význam. Nedokázala se vůbec soustředit. Neustále se jí vybavovala vzpomínka na včerejší noc s Malfoyem. Hlavně vzpomínka na to, jak ji políbil. Nejhorší na tom bylo, že se nedokázala zbavit toho otravného pocitu, že se jí to nějakým zvráceným způsobem líbilo. A to neznamenalo nic dobrého. Vždyť je zadaná, promerlina!

Thea miluje z celého svého srdce, ale na Malfoyovi zkrátka něco bylo. Něco tajemného, zakázaného. Tohle si během té půl hodiny sezení tady uvědomila. A vůbec se jí to nelíbilo. Bylo to zatraceně špatné. To si také moc dobře uvědomovala.

Hermiona sebou lehce trhla, když si někdo u jejího stolu odkašlal. Vzhlédla a viditelně se napnula, když se její oči setkaly s těma bouřkově šedýma.

„Můžu?" zeptal se, ukázal na prázdnou  židli naproti Hermioně a bez čekání na odpověď se na ni posadil. Na tu židli samozřejmě, to by bylo divné, kdyby vlezl Grangerové na klín. Raději by byl, kdyby ona vlezla na klín němu a... Proč vlastně přišel? Jistě. Promluvit si.

„Musíme si promluvit," řekl po chvíli, když se zbavil představy, jak Hermiona usedá na jeho klín a vrhá se na jeho krk jako hladový vlk, zatímco svýma rukama bloudí po jeho nahé hrudi a- DO HAJZLU! Už zase. Potřeboval by facku, aby se probral.

Hermiona vyjeveně vykulila oči, že je málem hodila na stůl, když si Malfoy na férovku vrazil facku. Bezmyšlenkovitě se odsunula se židlí dál od stolu. Nebyla si jistá, jestli jednu nevrazí třeba i jí. Že by měl Malfoy nějaký záchvat fackování? No, magor je na to dost velký.

„Jsi v pořádku?" zeptala se ho opatrně.

Malfoy se zamračil a dlaní si promnul  tvář. On si vážně vlepil facku! Asi se fakt zbláznil. „V pořádku," zamumlal s pohledem upřeným do stolu.

Hermiona pomalu pokývala hlavou a sjela jej zkoumavým pohledem. Nevypadal, že by se na ni chtěl vrhnout a profackovat ji, takže se zase přisunula ke stolu. „O čem chceš mluvit?" zeptala se, když si na tvář nasadila vyrovnaný výraz a snažila se znít co nejvíc klidně.

Malfoy se zhluboka nadechl a vzhlédl od stolu. „O včerejšku," odpověděl s pohledem semknutým s tím jejím.

Hermionin výraz se z klidného změnil na lhostejný. Vstala a schovala svou knihu do tašky. „Není o čem mluvit."

Blonďák nechápavě nakrčil nos a také vstal. „Jak jako, že není o čem?" zeptal se a následoval ji, když se Hermiona vydala ke dveřím knihovny.

„Včera jsi říkal, že o tom, co řekneš nebo uděláš, nemám mluvit," pokrčila ledabyle rameny a pokračovala ven z knihovny.

Malfoy na ni pohlédl jako na blázna, který utekl od sv. Munga. Chytil ji za paži, čímž ji zastavil a prudkým škubnutím ji k sobě otočil čelem. „Hráblo ti, Grangerová?"

Hermiona jej probodla vzteklým pohledem a trhnutím svou paži vymanila z jeho sevření. „Tobě hráblo," vyprskla a zase se dala do pohybu.

Draco byl zmatený jako včela z jara. Vážně jí hráblo. Kriticky zakroutil hlavou a rychlým krokem se vydal zase za ní. „Řekl jsem, ‚nikomu ani slovo,' ale tím jsem myslel třeba Theodora nebo Pottera, Blaise, Pansy nebo kohokoliv jiného. Na mě se to nevztahuje vzhledem k tomu, že jsem tam byl s tebou," řekl s hořkostí v hlase. „Očividně nejsi nejchytřejší čarodějka naší doby," zabrblal si pod nosem.

Hermiona jej však slyšela. „To teda jsem," odsekla, když se zastavila a otočila se na něj. A samozřejmě věděla, jak to včera Malfoy myslel. Veděla, že s ním o tom může mluvit, když byli spolu, jen se tomu rozhovoru chtěla na nějakou dobu vyhnout. Vlastně spíš o tom nechtěla mluvit nikdy a vzít si to s sebou do hrobu.

Malfoy zakoulel očima. „Cokoliv chceš, Grangerová," odbyl ji mávnutím ruky. „Můžeme si o už tom promluvit?"

Hermiona si otráveně povzdechla. „Byla bych raději, kdyby jsme o tom nemluvili," řekla a dala se zase do kroku. „Nikdy," dodala důrazně.

„Hermiono počkej," řekl mrzutě a rozešel se za ní. „Chci-"

Kudrnatá čarodějka vykulila oči a opět se zastavila. Prudce se na něj otočila a pohlédla na něj s výrazem plným překvapení. „Jak jsi mi to řekl?"

Malfoy se na ni nechápavě zamračil. A pak mu to došlo. „Nijak," zamumlal a odvrátil od ní pohled.

Hermiona udiveně pootevřela ústa. „Řekl jsi mi jménem," vydechla. „Křestním jménem!"

„Neřekl," odsekl a snažil se dívat všude možně, jen ne na ni. Ale nebyla to tak úplně pravda, že? Vážně ji oslovil jejím křestním jménem. Ne, že by na oslovování lidí jejich křestním jménem bylo něco zvláštního, ale je to Grangerová, promerlina! Je to divné.

Draco se musel sám pro sebe ušklíbnout. A to, že si představuje, jak se pod ním svíjí vášní a křičí jeho jméno, to vlastně divné není, že? Ano, s jistotou se zbláznil.

„Ale ano, řekl," zamračila se na něj.

„Ne, neřekl," trval si na svém a složil si ruce na hrudi.

„Co to s tebou je?" vyprskla a rozhodila rukama. „Nejdřív se se mnou začneš normálně bavit, pak mě objímáš na Astronomické věži, o Vánocích se mnou stavíš sněhuláka, šeptáš mi do ucha nesmysly a pak mě dokonce políbíš? O co ti jde, Malfoyi?" vyptávala se. „Jsem z tebe naprosto zmatená."

Blonďák se na ni po celou dobu hluboce mračil. Nevěděl, co jí má odpovědět. Nemůže jí přeci říct, že ji jen využívá k tomu, aby ublížil Theodorovi?  I když, může s čistým svědomím říct, že je mu Grangerová naprosto ukradená a vážně mu jde jen o jeho plán? Rád by řekl, že ano, ale už před nějakou dobou zjistil, že to tak zkrátka není.

„Tak nic," povzdechla si Hermiona a už po několikáté se zase rozešla. Sama pro sebe si odfrkla. Nejdřív o tom chce mluvit a pak mlčí. Idiot.

Malfoy tam jen tak stál a zamračeně hleděl na její vzdalující se záda. Když zmizela za roh, pevně semkl čelisti a rozběhl se za ní. Když ji doběhl, pevně ji chytil za paži, trhl s ní a přitlačil ji na studenou zeď. „Grangerová," zavrčel jí do obličeje a svým tělem se na ni natlačil tak, že by se mezi jejich těla nevešel ani kus pergamenu a jejich obličeje byly tak blízko, že se jejich nosy málem dotýkaly. „Co to se mnou děláš?" zašeptal, aniž by spouštěl pohled z jejích očí.

Hermiona se trhaně nadechla. Tváře měla v jednom ohni, srdce jí bilo jako o závod a po těle se jí rozlil velmi zvláštní pocit. „Nic-" těžce polkla. „Nic nedělám," vydechla a nervózně si skousla spodní ret, což samozřejmě okamžitě upoutalo jeho pozornost, načež zmučeně zasténal a pevně stiskl její boky.

„Sám nevím, co se mnou je. Jen vím, že tě mám neustále v hlavě," zašeptal a svými rty se lehce otřel o ty její, načež je Hermiona mírně pootevřela. „Každý den myslím na to, jak svými rty zkoumám každičký milimetr tvého překrásného těla," pokračoval, zatímco svými dlaněmi  přejížděl po jejích bocích. „Mám pocit, že z toho zešílím," zamumlal, sklonil se a otřel se rty o její krk.

„Draco," vydechla Hermiona a krátce zavřela oči. Blonďák k ní prudce vzhlédl a v očích mu divoce zablýskalo. To mu stačilo. Než se však stihl vrhnout na její rty, Hermiona jej od sebe prudce odstrčila.

„To nemůžeš. Miluju Thea," řekla tiše, když od něj ustoupila. „Už to víckrát nedělej." Věnovala mu poslední pohled a rozběhla se pryč.

Draco se za ní díval do doby, než mu zmizela z dohledu. Poté se oběma rukama opřel o kamennou zeď, sklopil hlavu a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Byl plný vzteku z toho, že mu zase utekla. A taky vzrušení. Kde je ta pitomá Astorie, když ji nejvíc potřebuje?