Zlomená srdce || FF ✅

39. Kapitola

Theo stál na vrcholu Astronomické věže a hleděl na bradavické pozemky, které byli zahalené tmou, takže nic moc zajímavého neviděl, ale čert to vem. Prostě hleděl někam do tmy a přemýšlel.

Neustále musel přemýšlet nad tím, jak se něco může tak jednoduše podělat. V jedné chvíli má úžasnou přítelkyni, kterou miluje z celého svého srdce a ve chvíli druhé líbá dívku, ke které nikdy nic necítil, aniž by si to vůbec pamatoval.  A aby toho nebylo málo, ještě se ráno probudí vedle ní. To mu vážně hlava nebere.

Každý den se snažil přijít na to, jak se to stalo. Jenže bylo to, jako hledat jehlu v kupce sena. Samozřejmě, že mohl jít za Daphne a zeptat se jí, zda mu podstrčila nápoj lásky nebo jestli ví, co se ve skutečnosti stalo a taky, že to zkoušel, ale vážně měl pocit, že se mu ta blondýnka vyhýbá. Pokoušel se s ní mluvit i ve Velké síni, ale ona se vždycky vypařila dřív, než k ní vůbec přišel. Neměl tušení, jak to ta zatracená holka dělá. Dokonce na ni čekal i ve vstupní hale. Čekal, až půjde z Velké síně, aby si ji mohl odchytnout a dožadovat se odpovědí na jeho otázky, ale i tyhle pokusy byli marné a on už nevěděl, co má dělat.

Navíc to vůbec nedávalo smysl. Daphne je do něj pořád zamilovaná, takže je pochopitelné, že na Hermionu žárlila. Takže kdyby zařídila, aby se s Hermionou rozešli, chtěla by ho získat pro sebe, ne? Nevyhýbala by se mu nebo se snad plete? Byl z toho naprosto zmatený.

Jediné pozitivní, co se stalo za posledních pár dní bylo to, že s ním Pansy a Blaise začali mluvit. Nebo spíše jej jen pozdravili a prohodili s ním sotva dvě věty, ale rozhodně to bylo lepší, než když s ním nemluvili vůbec. A když už se rozhodli, že ho nebudou ignorovat, Theo jim to chtěl vysvětlit, ale Pansy mu na to řekla, že to řešit nechce. Co se stalo, stalo se. Theovi se to samozřejmě nelíbilo, ale nakonec to vzdal. Řekl si, že prostě zjistí pravdu a pak vše vrátí do normálu. Získá Hermionu zpět, jeho přátelé se s ním zase budou normálně bavit a všichni budou zase šťastní.

Theo byl tak zahleděný do svých myšlenek, že ani neslyšel, že po schodech  někdo jde. Až když kroky utichly a osoba stála pár kroků za ním, vycítil pohled na svých zádech a otočil se. Srdce mu poskočilo radostí a zároveň i bolestí, když mu pohled padl na tu nejkrásnější čarodějku, kterou kdy Bradavice viděli.

„Promiň," špitla tak potichu, že ji málem neslyšel. „Nevěděla jsem, že tu jsi." S těmito slovy se otočila a chystala se zase odejít.

„Ne počkej!" vyhrkl pohotově Theo, načež se čarodějka s tázavým pohledem otočila zpět na něj. Černovlasý chlapec nejdříve nevěděl, co jí má vlastně říct. Poté jí chtěl říct úplně všechno. Omluvit se jí, říct jí, že ji zatraceně moc miluje a že jeho srdce patří jen jí. Chtěl jí říct, že nemá tušení, co se vlastně stalo a aby mu dala šanci to vysvětlil. Chtěl...

„Jak se máš?" zeptal se nakonec. V duchu si dal facku za to, že jí neřekl to, co říct chtěl. Jenže jaký by to mělo smysl? Dokud nezjistí pravdu, měl pocit, že cokoliv co řekne, bude k ničemu.

Hermiona na něj chvíli jen zamyšleně hleděla, než se nadechla k odpovědi. „Dobře a ty?"

„Bylo mi i líp," přiznal Theo se smutným úsměvem na rtech.

„Vypadáš, že se máš fajn," řekla Hermiona a v jejím hlase byl náznak hořkosti.

„Cože?" zeptal se Theo nechápavě.

„No, nejspíš už ses přenesl přes..." Hermiona se odmlčela a těžce polkla. Stálo ji všechno její sebeovládání, aby se nerozbrečela. „Přes to, co se stalo," dořekla tiše.