Zlomená srdce || FF ✅

44. Kapitola

Uběhli tři dny od doby, co Draco vyznal Hermioně lásku. Během těch dní se nic zvláštního nestalo, ale k něčemu se rychle schylovalo.

Hermiona právě seděla v knihovně a pracovala na eseji do Lektvarů. Bylo to dosti obtížné, neboť se občas ztrácela ve svých myšlenkách, které se rozhodně netočili okolo vyučovacího předmětu.

Z přemýšlení ji najednou vytrhlo něčí zakašlání. Vzhlédla od pergamenu a setkala se s pohledem Rona, který se tvářil nervózně. Beze slov na něj tázavě pohlédla.

„Můžu s tebou mluvit?" zeptal se tichým a lehce rozechvělým hlasem. Hermiona na to reagovala pouhým přikývnutím. Zrzek se tedy posadil na židli naproti ní. K mluvení se však neměl, takže mezi nimi panovalo poněkud napjaté ticho, které bylo vážně nepříjemné.

„Mlčíš," poznamenala kudrnatá čarodějka a pohledem mu naznačila, aby začal konečně mluvit.

„No, já jen nevím, čím začít," řekl a nervózně se na židli ošil. „Asi bych ti měl říct, že mě to vážně moc mrzí."

Hermiona zakoulela očima a povzdechla si. „Prosím, ušetři mě toho," řekla prosebně. „Znovu už tyhle kecy nezvládnu."

Ron se zmateně zamračil. „Ale já jsem-"

„Prostě to vynech," přerušila jej otráveně.

„Tak dobře," zamumlal. „Já jen, chtěl jsem ti říct, že..." odmlčel se a těžce polkl. „Že mi chybíš. Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle."

„A jak to mělo dopadnout?" zeptala se se zdviženým obočím Hermiona.

„Když jste se s Theodorem rozešli a trávila jsi víc času se mnou, myslel jsem, že-"

„Že co?" zavrčela Hermiona a už podruhé toho dne jej přerušila. Měla takový špatný pocit, že ví, kam tohle směřuje. A vůbec se jí to nelíbilo.

„No, bylo mi s tebou fakt dobře, víš," odpověděl zdráhavě. „Napadlo mě, že by jsme..." opět se odmlčel. Takové situace nikdy moc nezvládal. „Že by jsme se k sobě mohli vrátit," dokončil konečně. „Já...pořád tě miluju."

Hermiona na něj chvíli hleděla překvapeně, pak se na něj zamračila a nakonec si vztekle začala balit všechny své věci do tašky.

„Kam jdeš?" vyhrkl Ron.

„Daleko od tebe," vyprskla kudrnatá čarodějka naštvaně.

„Hermiono!" zvolal, když dívka zamířila ke dveřím knihovny, načež se ozval přísný hlas knihovnice, která ho pokárala za to, že řve v knihovně. I hned se vydal za ní.

„No tak, Hermiono," řekl, když ji doběhl. „Mluv se mnou."

Čarodějka si posměšně odfrkla. „Nejdřív Malfoy, teď ty. Kdo bude další?" položila spíše řečnickou otázku a naprosto ignorovala Ronovu prosbu.

„Počkej, jak jako nejdřív Malfoy?" zeptal se nechápavě.

„To je jedno," odsekla. Byla vážně naštvaná. A taky smutná. Dva chlapci jí řekli, že ji milují, ale ten, od kterého to chtěla slyšet ne. Možná, že už se přes to Theo vážně přenesl a nechci s ní být. Protože kdyby ano, určitě by za ní přišel, že?

„Ne, není," namítl Ronald.

„Rone, prosím," zaúpěla Hermiona, když se prudce zastavila. „Vážně na to nemám náladu, tak mě prosím nech být."

Zrzek se zamračil, ale nakonec poraženě  přikývl. „Fajn," řekl a odkráčel opačným směrem někam do pryč.

Hermiona si povzdechla a zamířila do nebelvírské věže.