Dvojí tvář

Kapitola 51.

Zvedl jsem se a láhev mu sebral. Tohle nikam nevede. "Co děláš?" Zamračil se a snažil se alkohol opět polapit. Po pár vteřinách to vzdal a sesunul se na zem. Chvilku jsem tam stál a tiše ho sledoval. Bylo zjevné, že jeho mysl byla jeden velký chaos. Sedl jsem si vedle něho a čekal. "Já jsem ve zkurvený prdeli." Přerušil ticho a vzlykl. Hlavu si vložil mezi nohy a tiše brečel. "Všechno je tak známé a zároveň neznámé. Jen ty... Celou dobu se cítím v pohodě, potom jsi v mé blízkosti a každý chloupek mi elektrizuje. Srdce buší jako o závod... nicméně mozek mi žádné vysvětlení toho všeho neposkytuje. Řekni mi..." odmlčel se. Hlavu nezvedl. "Měl jsem pro tebe nějaký city? Miloval jsem tě?" Zašeptal téměř neslyšně. Mlčel jsem. Nikdy jsem na hlas neřekl, že ho miluju nebo spolu chodíme. Přišlo to pozvolně, proto jsem nebyl ani v právu mu něco takového říkat. Jen jsem tam neslyšně seděl a mírně se usmíval. Zheng jen vzdychl a dál se nevyjádřil.

Druhý den ráno jsem jel za ním hned. Věděl jsem, že si nic neudělá, ale stejně jsem ho nechtěl nechávat samotného. Vyběhl jsem schody do druhého patra a vešel na terasy, kde se nacházely byty. Kolem mě prošel policista. Dorazil jsem k jeho bytu a zaklepal. Nemusel jsem dlouho čekat, dveře se otevřely a v nich stál menší kluk. Vypadal o něco lépe, zřejmě mu spánek prospěl. Pustil mě dál a já vešel. "Jak je?" Zeptal jsem se. Zheng se napil sklenky vody a sedl si ke stolu. "Bylo lépe..." posunul ke mně dopis. Nadzvedl jsem obočí a vyndal dopis.

Dobrý den, pane,

mrzí nás, že Vás takto musíme otravovat, ale budete se muset dostavit jako svědek k soudu ohledně obžalovaného Shizuji Yi Lui. Pevně věříme, že Vaše výpověď ohledně posledního měsíce všem jistě pomůže.

Přijměte naší nejhlubší omluvu.

S pozdravem, detektiv Shian Li.

Tak proto ten policista, kterého jsem potkal cestou do bytu. "Co musí být tak důležitého, že je potřeba, abych šel jako svědek?" Hles a opřel si čelo o roh stolu. "Víš... Pár dní předtím než se stala ta nehoda, tak tě... můj otec unesl..." Procedil jsem mezi zuby a zároveň se tak styděl. "Co?" Podíval se na mě vyděšenýma očima. "Jak jako unesl? Ty jsi v tom měl taky prsty?" Zvedl se a ustoupil odemě. "Jak si to můžeš myslet? Opravdu si myslíš, že bych ti ublížil? Že bych ublížil někomu, koho miluju?" Vyklouzlo ze mě ani jsem nevěděl jak. "Jak jako.... miluješ..." Jeho výraz se změnil na překvapený. "N-Nic... nemyslel jsem to tak..." Zheng ke mně přistoupil a opět zaujmul místo vedle. "Takže jsme spolu... chodili?" Zašeptal a netrpělivě čekal na odpověď jako dítě na lízátko. "Co na tom sejde, před chvílí jsi mě tu obvinil, že bych tě předhodil Shizujimu jak nějakou krysu." Zvedl jsem se a držel se, abych se nerozbrečel. Není nic bolestivějšího vidět někoho, koho člověk miluje, se bát toho, kdo ho právě má rád. "Počkej!" Přiběhl a chytl mě za ruku. "Já to tak nemyslel." "Udělal jsem chyby Zhengu, ale nikdy bych na tebe ani nešáhl." Vytrhl jsem se, narovnal se a odešel z bytu.

Zheng Yan
No tak to se povedlo. Všechno jsem to zas posral. Sledoval jsem dveře, ve kterých zmizel Hou Yi a tajně doufal, že se vrátí. Nechci na něj nic svádět, ale taky mi mohl pomoci víc si rozpomenout. Do toho ještě ten soud, který se má uskutečnit zítra, vše se opět začíná rozpadat jako domeček z karet a já se ocitávám přímo pod ním. Lehl jsem si do postele a nechal slzy téct po mých tvářích. Aspoň něco začalo do sebe mírně zapadávat. Chápu, proč jsem vždy cítil motýlky v břiše, když byl na blízku. Očividně srdce nezapomnělo.

Ležel jsem tam několik desítek minut možná i pár hodin. Neměl jsem prakticky sílu na nic. Musel jsem si vzpomenout, co se stalo předtím, než mě srazilo auto. Jia by mi mohla možná pomoct. Natáhl jsem se po mobilu, když v tom na dveře někdo zaklepal. Tajně jsem doufal, že to bude Hou Yi. Urychleně jsem se vyhoupl a běžel otevřít dveře. Pro mé překvapení to Hou Yi nebyl, ale stále to byl někdo, koho bych tu nikdy nečekal. "F-Fengu?" Zrzavý kluk se na mě pousmál a nervózně přešlapoval na místě. "Můžu dál?" Zeptal se a já ustoupil a nevěřícně koukal.

"C-Co tu chceš? Myslel jsem si, že se se mnou nebavíš.." zeptal jsem se zmateně a bál se. Nevěděl jsem, co od něho očekávat. "Wau... Opravdu si nic nepamatuješ.." vytáhl zpoza zad obrovskou kytici růží a podal mi ji. Tak teď jsem ještě více zmatený. "Jako omluva za to, co se stalo. Jsem rád, že jsem se ti mohl omluvit." Vysvětlil a kytici mi vložil do náručí. "Cože?" Svráštil jsem obočí a stále ho sledoval. "On ti ten tvůj boy nic neřekl?" Usmál se pobaveně a když si všiml, že se nesměju, tak přestal. "Promiň. Špatný vtip." Sedl si na místo, kde seděl Hou Yi a čekal. "Bude lepší, když ti to všechno řeknu."

Seděl jsem jak opařený. Nemohl jsem ničemu z toho, co mi řekl, uvěřit. Cítil jsem se zrazeny, zraněný, ale zároveň o něco celistvější. Opravdu zvláštní pocit. "Ještě jednou se omlouvám. Neměl jsem mu nikdy věřit." Zavřel jsem oči a snažil se zachovat chladnou hlavu. "I když tě nic za tvoje skutky neomlouvá, tak si to nemohl vědět. Podle všeho se ti taky budu muset omluvit... Za tu čerstvou jizvu, co máš na břiše." Slabě jsem se pousmál a Feng se zasmál. "Aaale, aspoň teď přijdu holkám víc sexy." Mrkl a dál se usmíval. "No. Budu muset jít..." "Počkej... takže se oficiálně bavíme?" Ujistil jsem se. "Eh? Myslím si, že jsem ti hodně dlužný za to všechno, čím jsi si musel projít. Jakoby, přemýšlel jsem a je mi jedno, jestli jsi na kluky či holky. Moje chování bylo nepřípustné a i přes to jsi mi byl oporou... ale to je jiný příběh, jednou si třeba vzpomeneš." Poplácal mě po zádech, rozloučil se a odešel. Podíval jsem se na buket růží a přivoněl si. Co ještě dalšího mě čeká?