Dvojí tvář

Kapitola 47.

Zheng Yan
Cítil jsem se bezradně. Probudil jsem se v místnosti plné lidí, kteří na mě různě civěli a kontrolovali. Potom se sem přiřítí ten kluk a dělá, že jsme byli best friends či co. Do toho ta příšerná bolest hlavy. Sáhl jsem si na čelo, abych nahmatal kus obvazu. Asi to bylo vážné, když mám tělo celé od jizev. Hlesl jsem a podíval se na Duan. "Jak dlouho jsem byl mimo?" Zeptal jsem se s jasným vyčerpáním v hlase. "Bude to týden a něco." Chytla mě za ruku a mírně se pousmála. "Slyšela jsem, že tu s tebou Hou Yi byl neustále. Hodně se o tebe bál. My všichni. Mysleli jsme, že..." Hlas se jí zlomil a začala brečet. ".. To nepřežiješ." Vytáhla si kapesník a utřela si slzy. Muselo ji to hodně dostat, protože Duan je přesně ten typ člověka, který je věčně pozitivní a jentak ho nic nerozhodí. "Ale přežil jsem to, no ne?" Lehce jsem na ní mrkl a snažil se odlehčit situaci. Sám jsem měl co dělat, abych nezačal z plných plic křičet a naříkat. V paměti jsem měl jednu velkou černou díru, temnotu, která mi mysl pomalu pohlcovala. Duan se mezi vzlyky usmála. "Jo. Jsi tu s námi." Promočený kapesník odhodila zpět do do kabelky a vytáhla nový, do kterého si vyprázdnila svoje dutiny nosní. Tajně jsem doufal, že neudělá to, co udělala s předchozím a naštěstí ne.

Koutkem oka jsem sledoval sedícího, celkem pohlednýho kluka. Pokaždé, když se naše pohledy setkaly se mi srdce nechápavě rozbušilo. Jakoby mezi námi bylo daleko hlubší pouto, které jsem si ale nepamatoval. A to mě neskutečně frustrovalo. "Takže..." Snažil jsem se navodit konverzaci ".. ty jsi Hou Yi Lui?" Zeptal jsem se opatrně. Působil na mě chladně. Pohled stočil na mě a kývl na souhlas. "Prý jsi nastoupil k nám na školu." Pokračoval jsem a čekal, že mi řekne něco víc než jen krátkou destikulaci hlavy. "Hm..." Položil jsem hlavu zpět do polštářů a podíval se na bílý strop. Tajně jsem děkoval, že tu se mnou Duan seděla, protože jsem se necítil ani trošku v pohodě, když byl na dosahu. Jedna část mě by ho nejradši objala a bůh ví co jiného - nebudu raději popisovat detaily, zatímco ta druhá by nejradši utekla od něho daleko. Klidně i na druhý konec světa. Ale byl hezký, až moc dokonalý. Měl na sobě tmavé tričko, pod kterým se rýsovaly svaly. Vlasy mu padaly do očí a ten pohled... Na co to zas myslím... "Hele... budu už muset jít. Musím něco s Liangem vyřídit. Zítra se zas zastavím." Pohladila mě po ruce a usmála se na mě. Ne, nenechávej mě tu s ním samotného. "D-Dobře. Pozdravuj ho." Rozloučil jsem se s ní a ocitl se tak nyní sám na podpas toho kluka.

Moc toho nenamluvil. Celou dobu spíše sledoval dění venku a byl myšlenkami jinde. "Bavili jsme se?" Přerušil jsem ticho a má otázka ho viditelně zaskočila. Párkrát zamrkal a vydechl. "Ano... Celkem dost." Jakmile jsem zaslechl jeho hlas, tak mi na zádech a rukách vyskočila husí kůže. Tak hluboký, mužný... pro mě tak neskutečně známý a zároveň neznámý. Zatnul jsem zuby a promnul si spánky. "Je ti něco?" Zeptal se starostlivě a v očích se mu zablýskly obavy. "Kromě toho, že jsem se probudil v nemocnici, bez paměti a s klukem, který byl - je můj kamarád, na kterého ale nemám jedinou vzpomínku se nic moc neděje. Všechno je fajn." Řekl jsem odevzdaně. "Ty mi taky moc nepomáháš. Celou dobu mlčíš a nekomunikuješ..." Šeptl jsem do tichého prostoru sledující stále zcela obyčejný strop. Sem tam na něm byly šmouhy ale jinak nic zvláštního. "A co ti mám říct? Nic z toho by ti stejně nepomohlo." Slyšel jsem, jak se zvedl a přešel k oknu. "Jsi frustrovaný, ale já ještě víc." Odpověděl. Jeho prsty žmoulaly nervózně co si v kapse. Najednou ke mně přešel a já ztuhl. Nevím, jestli to bylo tím, že se ke mně právě blížil sexy kluk nebo tím, že z něho sršel respekt. Možná obojím. "Už dlouho jsem ti tohle chtěl vrátil, ale nebyla příležitost." Vytáhl z ni stříbrno-zlatý náramek. Lehce mi zvedl ruku a šperk nasadil. "D-Děkuju?" Řekl jsem a ruku si nastavil tak, abych náramek mohl pečlivěji prozkoumat. Najednou mou hlavou projela ostrá bolest, až jsem vykřikl. "Aghh!" Chytl jsem se za ní a tiskl k sobě víčka. "Zhengu!" Křikl."N-Ne nikoho... nevolej..." Snažil jsem se ho uklidnit. Před očima mi problikávaly fragmenty vzpomínek. Krabička; samotný náramek: ulička; temnota; strach. Všechno to bylo tak rychlé a nečekané, nicméně jak rychle to přišlo, tak rychle to odeznělo. Otevřel jsem oči a spatřil jeho tvář, která byla značně znepokojená. "Jsi v pohodě?" Natáhl ruku, ale vzápětí si to rozmyslel. "Ten náramek... To je dárek od tebe." Spojoval jsem si střípky dohromady. "Ano. Dal jsem ti ho, když jsem se vrátil z Hong Kongu." Vysvětlil a odtáhl se zpět do dostatečné vzdálenosti. Snažil jsem se rozpomenout víc, ale bohužel. Opět jen prázdná a chladná temnota, ze které nic nepřicházelo. "Jsem unavený..." řekl jsem po chvilce. "Dobře. Pak se ještě zastavím." Přešel na druhou stranu místnosti a chtěl odejít. "Počkej!" Zastavil jsem ho a vyšplhal se výš. Natáhl jsem ruku a přívětivě jsem se na něj usmál. "Vím, že ty mě znáš asi až dost dobře podle všeho, ale.." hledal jsem vhodná slova. "No zkrátka se někde musí začít. Jsem Zheng." Představil jsem se mu a poté vyprskl smíchy. Muselo to vypadat neskutečně vtipně. Poprvé se pousmál a ruku přijal. "Hou Yi Lui, ten, který nastoupil před několika měsíci k tobě do třídy." Podíval se na mě mezi pramínky vlasů, které mu zakrývaly částečně pohled a zazubil se na mě. Tohle bude ještě zajímavé.