Dvojí tvář

Kapitola 17.

Později toho dne jsem ležel v jednom z mnoha nemocničních pokojů. Ačkoliv jsem trval, že mi nic není, a že mohu domů, doktoři si stáli na svém. Díval jsem se po holých, bílých zdech a utápěl se v myšlenkách. Co se to stalo? Proč se to stalo? A co víc, kdo to byl? To byly otázky, na které neexistovala odpověď, zatím. Ozvalo se slabé zaklepání na dveře, ve kterých se objevila sestřička. "Všechno v pořádku pane Zheng Yan-e?" optala se a já kývl hlavou. Na pokoji jsem byl s dalšími lidmi, které jsem vůbec neznal. "Netočí se vám hlava? Nevolnost? Průjem či jiné příznaky?" "Nope. Vůbec nic. Říkal jsem, že můžu jít domu." řekl jsem unaveně a pohlédl jsem po pokoji plných lidí. "Chceme si být jen jistí, že se u vás nedostaví posttraumatická porucha." mírně se usmála a já pokýval na souhlas. Zajímalo by mě, kde je Hou Yi. "Jo a mimochodem, k večeru vás budeme muset přemístit na jiný pokoj." Zakroutil jsem očima a raději nic neříkal. Sice jsem v nemocnici ani ne den, ale stěhovali mě už nesčetněkrát. Znechuceně jsem vydechl již tak vydýchaný vzduch a přemýšlel, jak se zabavit.

Nevím za jak dlouho, ale opět se objevila ve dveřích jedna a ta samá sestřička. "Máte sbaleno?" zeptala se a já naznačil kam. "No, odvedeme vás na jiný pokoj." pobídla mě a já vzal malou hromádku prádla a batoh. 

Procházeli jsme přeplněnými chodbami. Úspěšně jsem se vyhýbal všem střetům a cupital pomalu za sestrou. "Kam to až jdeme?" zeptal jsem se unaveně a ta se jen usmála. "Omlouváme se vám, pane, ale jak vidíte, máme tu dneska kvůli tomu útoku plno." Snažila se dál smát, ale v očích jsem viděl, jak je též unavená. "Útok?" "Ano, MPS konstatovala, že šlo o atentát. Z jakého důvodu se nejspíše nezjistí, protože terorista se na místě zabil." pokrčila rameny a dodala něco, z čeho mě zamrazilo. "Měl jste štěstí, že jste přežil. Většina lidí takové štěstí neměla." na tváři jí hrál smutný úsměv.

Došli jsme k výtahům. K mému (ne)překvapení i tu byly fronty lidí. Sestřička vytáhla něco z kapsy a pípla to o terminál. Najednou se před ní otevřely další výtahové dveře. Nadzvedl jsem obočí a následoval ji. Vytáhla tu samou kartu, načetla jí a rozsvítily se nové podlaží, o kterých jsem ani nevěděl, že v budově jsou. "Kam to jedeme?" pronesl jsem otázku a znervózněl. "Jedeme do VIP sekce, pane. Odteď budete tam." Zalapal jsem po dechu a vykulil oči. "Cože? V-VIP sekce? Ale sestři! Já jsem student, na tohle nemám ani pomyšlení." panikařil jsem a žena mě jen uklidnila. "Nebojte, pan Hou Yi si 'vyžádal', abychom vás přesunuli k němu na pokoj." Slovo vyžádal dostatečně zdůraznila. To mě mohlo napadnout. ¨

Celé prostředí se po výstupu změnilo. Všude panoval klid a harmonie, stěny byly krásně ozdobené a přišlo mi, že tu bylo i víc denního světla. "Vítejte ve VIP sekci." zasmála se ironicky a pokynula, abych šel. "Váš... přítel... je na pokoji 01. S touto kartou se tam dostanete bez problému." podala mi pozlacenou VIP kartu. "Přeji krásný den." poklonila se a odjela výtahem zpět. Na chodbě jsem stál dobrých pár minut než jsem se vzpamatoval a začal hledat pokoj 01. Po chvíli jsem ho našel a zaslechl hlasy, jak se baví. Opatrně jsem vešel a vydechl úžasem. Celý pokoj byl nesmírně prosklený, vzdušný a celkově prostorný. Najednou mi pohled skončil na Hou Yi-m v posteli, u které stály další dvě osoby. Žena a muž. "Um.. Dobrý den?" ostýchavě jsem pozdravil s tím, že to bude asi jeho přítelkyně. "Už jsi mi chyběl Zhengu, kde jsi tak dlouho byl?" V tu ránu ke mně přišla ta žena a uštědřila mi facku. "Ji!" zařval a já stál jak opařený. "Kvůli tobě..." pohlédl jsem na ní a v očích se jí leskly slzy. "... kvůli tobě Hou Yi málem umřel!" zakřičela a já svěsil ramena. Začala do mě bušit a dál vzlykala. Měla pravdu. Kvůli mně se mu to přihodilo, mohl být další člověk, který to nepřežil. Najednou mě chytil Yi a postavil se přede mě. "STAČÍ!" jeho hluboký hlas se v místnosti odrážel jako ničívá bouře a během vteřiny vše ustalo. "Zheng za to nemůže, že do nás nabouralo vozidlo. To byla moje intuice ho ochránit. Pokud chceš někoho bít, tak prosím... bouchni si." šeptl a kroutil hlavou. "On? Jeho? Kdo to je?" hystericky se ptala. "Vždyť nemá ani na vlastní pokoj." sykla a místností se rozhostilo ticho. 

"To by stačilo, pamatuješ, co jsi mi řekla pár dní zpět? Nenech se ovládnout naší temnou stranou." objal ji a ta žena se celá sesypala. "J-Já omlouvám se." Myslím, že kdyby jí Hou Yi nedržel, tak spadne na zem. "Nechci i tebe ztratit Hou Yi Lui!" plakala a já usoudil, že bych měl jít. "Počkej Zhengu." zastavila mě a já se díval dál do země. "Odpusť mi to. Hou Yi je jediný, koho mám." Mírně jsem se usmál a šel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Podíval jsem se do zrcadla, na tváři se mi rýsovala obtisklá dlaň. Nevydržel jsem to. Slzy se mi začaly kutálet po tvářích jak hrachy. Pustil jsem vodu a tiše vzlykal. Všechno je má vina, otec měl pravdu. Neměl jsem se narodit. Kamkoliv přijdu, cokoliv udělám, tak je špatně. Jsem chodicí pohroma. 

Po pár minutách se zpoza dveří ozvalo zaklepání. Mírně jsem si odkašlal, utřel si slzy a řekl, že už jdu, ale hlas mě zradil a v polovině věty se zlomil. Musel jsem se dát dohromady, musel jsem být znovu silný. Vodou jsem si opláchl obličej a poté ji vypnul. "Už jdu." Otevřel jsem dveře, ve kterých stála o několik centimetrů vyšší, vysportovaná postava. "H-Hou Yi." vykoktal jsem ze sebe a sklopil pohled. "Je mi líto, co se stalo." řekl a objal mě. Hlavu jsem si zabořil do jeho ramene a snažil se nebrečet. "V pohodě. Já tvojí přítelkyni chápu." odtáhl jsem se a prošel kolem něho. "Asi bych jednal podobně, kdyby šlo o někoho, koho bych měl rád." zamrkal jsem a soustředil se na cestu.

Odpovědi se mi nedostávalo, proto mi to nedalo a musel jsem se podíval zpět přes rameno. Ve dveřích stále stál Yi a v obličeji mu hrál škodolibý úsměv. "Co." zeptal jsem se a opět se věnoval svým věcem. "Žárlíš?" Začal si mě dobírat, přičemž jsem na toto náladu opravdu teď neměl. Přišel poblíž mě a naklonil se, aby mi viděl do obličeje. "Ne, není důvod." "Mhm..." zachechtal se. "Jia Yi není moje přítelkyně ty troubo. Copak jsi neviděl tu podobu? Je to moje sestra." neudržel se a začal se smát na celé kolo. "Jak jsem ji mohl vidět, když do mě začala bušit." řekl jsem pichlavě a přeložil ruce na prsou. "Aaale, to jsou výmluvy." přistoupil ke mně a já o krok ustoupil až jsem narazil do zdi. "Eh..." začervenal jsem se, protože až teď jsem si všiml, že byl bez trička. Na sucho jsem polkl. "Muselo to bolet, co? Ukaž mi, kam tě všude má sestra bouchla." "Né, to je dobrý. Ono to ani nebolelo." Trapně jsem se zasmál a bojoval s ním o svrchní část mého oblečení. "Come on, však oba jsme kluci." naléhal a já měl co dělat, abych vůbec odolával. Vsadím se, že to nebyla celá jeho síla. "Ehehe, to je fakt dobr- počkej!" zakřičel jsem, když se mu podařilo sundat mi tričko. V tu ránu se ve dveřích objevila jedna ze sestřiček. Jeho pravá ruka se opírala o zeď o něco výš, než jsem stál já a druhá držela moje tričko, takže to muselo vypadat velice komicky a bůh ví, co si pomyslela, protože si okamžitě zakryla oči. "J-Já... O-O-Omlouvám se!!" zapištěla celá rudá. Otráveně jsem se podíval nezaujatým pohledem na Hou Yi-ho a vytrhl mu tričko z ruky. Ten se jen zazubil, já ho podlezl a omluvil se sestřičce, že se nic nestalo.