Dvojí tvář

Kapitola 40.

Ze šoku mě probral až vlhký Hou Yiho dech. Zatřásl jsem hlavou, abych přišel k sobě a sesunul se, aby mohl vstát. "T-Ty jsi mě zachránil. Zachránil jsi mi život." Ležel a koukal do stropu. "Jménem zákona jste zatčen Shizuji-Yi-Lui. Máte právo nevypovídat..." Sdělil mu ozbrojený policista v uniformě. Sedl jsem si a podíval se na nohu, která opět byla v jednom ohni a pomalu mi začalo docházet, jaká bolest to je. Jeho matka k nám přiběhla se slzami v očích. "Synu! Jsem tak šťastná, že jsi v pořádku." Řekla s úlevou a objala ho. On ovšem nedával najevo téměř žádné emoce, jakoby k ní stále nic necítil. Na jednu stranu se mu nedivím, na tu druhou, co bych dal za rodiče, kteří by mě takto milovali. Vstoupil jsem si a veškerou bolest jsem se snažil potlačit. To mi ovšem dlouho nevydržela a noha, která byla zraněná, se mi podlomila. Čekal jsem tvrdý náraz o zem, ten se ale však nedostavil. "Blázníš?!" Řekl mi do ucha Hou Yi, když mě zachránil od pádu. Podíval jsem se mu do očí a hned se odvrátil, nemínil jsem se dívat do tváře vraha a lháře. Kdybych měl sílu, tak se mu vytrhnu a uteču, ale celá ta doba na mě nyní začala dopadat. "Ta noha vypadá špatně." Konstatovala Fey mezitím, co mě podpíral. Všiml jsem si, že policie mezitím zajistila místo. Jeden z nich k nám přišel. "Budu vás potom potřebovat, abyste nám dali hlášení, co se tady přesně stalo. Už teď půjde do vězení za pokus o vraždu, ale věřím, že toho bude víc." Usmál se a pohlédl na mě. Vzal vysílačku a řekl, že tu je zraněný člověk. Oddychl jsem si, když jsem to slyšel. Během sekundy za mnou přiběhli záchranáři a převzali mě. "Pojedu s tebou." řekl náhle a mně ztuhly všechny svaly v těle. "Co se děje?" chytl mě za ruku a podíval do očí. "Nic. Jsem unavený." Zalhal jsem a ruku jsem mu opatrně vytrhl.

Zdravotníci mi ránu znovu ošetřili a převázali. Do žíly mi nyní začaly proudit antibiotika, abych nedostal otravu krve. Poslední věc, co si pamatuji byl Hou Yi-ho utrápený výraz. Probudil jsem se opět v nemocnici druhý den, kde mi řekli, že budu moct jít domů s podmínkou, že se každý třetí den zastavím na převazy. Souhlasil jsem, neplánoval jsem tu stejně dál zůstávat. Zazvonil mi telefon, který ležel opodál na nočním stolku. "Ahoj Liangu..." "Slyšeli jsme, co se stalo. Nemůžu tomu uvěřit, jsi v pořádku?" Zeptal se a já se pousmál. "Ano... Jsem. Nic moc se nestal-" Z telefonu začal křičet Liangův hlas tak nesnesitelně, že jsem si musel dát mobil dál od ucha. "Jak nic? Kámo. Zas jsi v nemocnici." Trošku se ztišil a hlasitě vydechl. V pokoji se tak rozhostilo opět ticho, které sem tam přerušoval šum z chodby. Do pokoje vešla sestřička - Hou Yiho a Jii máma. "Budu muset končit." Rychle jsem se rozloučil a típl hovor. "Ahoj Zhengu. Jak se cítíš?" Zeptala se s přívětivým úsměvem na tváři. V ruce nesla tác s jídlem, který vypadal honosně. Na nemocniční poměry se to dalo i jíst. "Je mi líto, čím jsi si musel projít." Řekla a tác položila vedle mě. Stoupla si k oknu a sledovala ruch velkoměsta. Její bílá uniforma dokonale padla na její hubenou figuru. Neměl jsem, co říct. Pouze jsem seděl na posteli a přehazoval si z ruky do ruky telefon. Žena se jen otočila a přisedla si vedle mě. "Znala jsem tvoje rodiče velmi dobře. Nechť je jim země lehká. Doufám, že si to nyní Shizuji vybere i se všemi úroky." Její hlas tónu se náhle změnil. Podíval jsem se jí do očí. "Opravdu si myslíte, že je to možné?" Ironicky jsem se ušklíbl a pohled sklopil zpět na moje dlaně. "Musíme tomu věřit..." odmlčela se. Po chvíli se zvedla a srovnala si halenu. "Za chvíli pro tebe přijede Hou Yi, měl o tebe strach." Řekla a mírně se usmála. "Mám ti toho hodně co říct a vysvětloval, jsem si toho vědoma." Jakoby mi četla myšlenky. Otočila se a vyšla z pokoje ven. Neměl jsem sílu se Hou Yimu podívat do očí. Né po tom, co někoho zavraždil.

Po několika dlouhých hodinách se ve dveří objevil mohutný mladý muž. Na sobě měl volné černé tričko a tmavé kalhoty. Očí se mu rozzářily když mě spatřil. Přešel ke mně a věnoval mi objetí. Jeho silné paže mě obklopily jako dvě chapadla. "Není ti nic?" Odtáhl se po chvíli a já se musel pousmát. Opět ta jeho milá tvář. Kývl jsem na souhlas, vstal a vzal si věci. "Odvezu tě." Nabídl se a věci mi vytrhl z ruky.

Otevřel jsem dveře od domova a z hluboka se nadechl. Doufám, že se nic dalšího nestane. Aspoň týden bych si přál pauzu. Na tabule oken začaly dopadat kapky deště a nebe potemnělo. "Akorát jsme to stihli, že?" Usmál se Hou Yi a věci mi dal na stůl. Všiml jsem si, že se na něm válely nějaké papíry. Nebyly nějak moc zajímavé na pohled. "Tohle je kopie dokumentů, díky nimž dostane otec trest smrti. Snad." Řekl chladně a bez emocí. Nepřekvapilo mě to, zachoval bych se stejně. Hou Yi mě chytl za ruku a natočil si mě tak, aby mi viděl do očí. "Ten incident tě musel hodně dostat. Každou minutu si opakuji, jak se nesnáším. Měl jsem s tebou ten den jít a nic z toho by se nestalo." Zatnul zuby a objetí více upevnil. Jeho vůně se mi dostala do nosu. Srdce se mi rozbušilo, ale musel jsem si od něho dát odstup. "Měl bys jít." Řekl jsem znenadání, což nejspíše nečekal. Jeho stisk ochabl. Odtáhl jsem se od něho a otočil se k němu zády. Stěží jsem zadržel slzy. "C-Co tím myslíš?" Zakoktal a jeho těžké kroky se ke mně přiblížily. "Prostě odejdi." Kousl jsem se do rtu a poodstoupil od něho. Vzal jsem si bundu a šel na čerstvý vzduch.

Zvuk kapek deště přerušoval jinak to ohlušujicí ticho. V hlavě jsem si přehrával stále dokola včerejší konverzaci. "Zhengu!" Zakřičel z plných plic mé jméno, aby přehlušil déšť. Nadechl jsem se a otočil se na něj. Nevím, zda brečel nebo to byly jen kapky deště stékajicí po jeho obličeji, ale vypadal zdrceně. "Neopouštěj mě prosím!" Hlas se mu zlomil a dál mě sledoval tím jeho temným, ale smutným pohledem. Neudržel jsem se a nechal slzy, aby stékaly po mých tvářích. "Jak jsi mohl." Vyprskl jsem a podíval se na něho. "Lhal jsi mi. Jak jsi jen kurva mohl!" Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Hou Yi jen stál a mlčel. Neměl slov. "Slyšel jsem všechno. Všechno..." ve světle pouliční lampy jsem ho sledoval. "Řekni mi upřímně, zabil jsi někoho?" hlesl jsem a utřel si tekoucí slzy ve snaze je zastavit. Bezúspěšně. "Zhengu, vysvě-" "Co mi chceš vysvětlit? Další lži? Vrahu. Jsi prachsprostý vrah! Jak jsem se do někoho jako ty mohl zamilovat. Jak jsem mohl být takový idiot." Bouchl jsem se do hrudi a sesunul se do bobku. Nyní mi zranění bylo šumák. Psychická a emoční bolest je mnohem horší než fyzická. Hou Yi ke mně přistoupil a chtěl mě obejmout, ale já jsem mu ruku odstrčil a o několik kroků ustoupil. "Nechci tě vidět. Už nikdy v životě. Zlomil jsi mě tak lehce jako když dítě zlomí kus ledu. Jsi šťastný?" Zeptal jsem se ho. "Přestaň! Přestaň! Prosím." Chytl se za spánky a zakroutil hlavou. "Já tě miluju. Nikdy jsem ti v tomhle nelhal. Jsi pro mě všechno. Jsi má druhá rodina Zhengu. Prosím, nech toho. Nenechávej mě samotného." Zoufale křičel a jak zraněné zvíře naříkal. Mezi námi se rozhostilo ticho. Otupěle jsem ho sledoval a pak jen zavrtěl hlavou. "Na to jsi měl myslet dřív." Otočil jsem se a vyšel vstříc tmě. Nemohl jsem už dál. Je toho na mě moc. Hrál si se mnou jako s nějakou hračkou a stále mi chtěl lhát. Proč? To si opravdu myslel, že pravda nevypluje na povrch? "ZHENGU!" Najednou zakřičel tak, jak nikdy až mě to probralo z myšlenek. Opět jsem začal vnímat realitu a otočil se automaticky za přibližujicímu se troubení. Reflektory auta mě oslepily a já strnul na místě. Projela mnou prudká bolest a po několika sekundách jsem tvrdě dopadl na zem. Kapky deště mi padaly do obličeje a já neměl sílu si oči zakrýt. Najednou mě tělo neposlouchalo. Vypovědělo službu. V ústech jsem pocítil železitou pachuť krve. Neskutečně mi pískalo v uších. Otupěle jsem sledoval dění kolem. Vše kolem začalo být rozmazaný. "Zhengu!" Zaslechl jsem vzdáleně moje jméno a poté zahlédl bledou tvář Hou Yiho. Náhle mnou projel pocit klidu a bezpečí. Víčka se zdála být nyní těžká a nutila mne, abych je zavřel. "N-Ne! Zůstaň s námi!" Zakřičel Zheng naposled a já se poddal nikdy nekončící temnotě.