Dvojí tvář

Kapitola 45.

Detektiv nám podal šálek čaje z automatu a posadil se naproti nás. "Jak jste to zvládla udělat?" Zeptal se a vytáhl složku s otcovo fotografií. "Věřte, že to jednoduché nebylo. Musela jsem proto hodně obětovat." Podívala se na mě a smutně se pousmála. Pohled jsem stočil na druhou stranu a předstíral, že jsem to neslyšel. "Doufám, že uděláte vše ve vašich silách. Obávám se, že se pokusí ublížit mě či mým dětem." Řekla detektivovi a upila ze svého kelímku. V očích se ji zebleskly obavy, které jako silná žena okamžitě zahnala. "Slibuji, že můj tým bude dělat vše, co je v jeho silách." Detektiv zavřel složku se všemi dokumenty a zvedl se. "Děkujeme ještě jednou. Dám se co nejrychleji do práce a předložíme nové důkazy porotě." Kývl mírně hlavou na rozloučenou a zmizel ve dveřích do kanceláří. "To bychom měli." Ulevila si má matka a prohrábla své kratší vlasy. Je klišé, že jsem na ní byl před několika lety faxovaný a teď k ní necítím téměř nic.

Odebrali jsme se z budovy. Nebe nabralo červenooranžovou barvu a slunce se uchýlilo nad obzor. "Nechceš jít si někam sednout?" Navrhla mi matka. "Nemůžeš pořád zpytovat svědomí, sedět doma na zadku a utápět se v depresích. Kdy jsi byl vůbec naposled ve škole?" Změřila mě pohledem a začala něco hledat ve své kabelce. "Blízko by měla být menší restaurace, bude fajn si znovu po dlouhé době popovídat." Navrhla. Zvedl se menší studený vítr, po kterém mi naskočila husí kůže. Kývl jsem hlavou a tajně doufal, že toho nebudu litovat.

Seděli jsme u dubového stolu. Po stranách visely obrazy, na stěnách lpěly bambusy a atmosféra restaurace se nesla v rodinné pohodě. Díval jsem se do jídelníčku, kde nic moc nebylo, nicméně to bylo pořád lepší než se dívat na matku, která si momentálně koukala nehet a nemohla se rozhodnout. Dělala to vždy, když byla nervózní. "K čertu s mojí nerozhodností. Řekni mi číslo od 1 do 10." Položila lístek na stůl a zakroutila očima. "Eh... 8?" Odpověděl jsem zmateně a sledoval její reakci. "Hmm... dobře." Zkontrolovala jídelníček a usmála se. "Dobrá volba." Nechápal jsem ji. Dřív byla vážná, starostlivá... teď je lehkomyslná a bez starostí. Aspoň tak na mě působila. Mezi námi se rozhostilo ticho, které přerušil občasný šum hostů. "Tak... jak jsi se celou dobu měl?" Zeptala se po chvilce mlčení. Oba jsme nevěděli, jak začít konverzaci. "Jak jsem se mohl mít." Odvrátil jsem pohled směrem k oknu, kde rostlo pár rostlin. Za sklem se vznášel sníh a ve ulice byly rušné. "Promiň." Hlesla a předstírala, že něco hledá. "A co ty? Kde jsi byla tolik let?" Pohlédl jsem na ní a snažil se být co nejvíce milý. Má otázka ji zřejmě nijak nevykolejila, ba naopak. Byla vyrovnaná a vůbec ne zaskočená. "Tak různě. V den, kdy jsem musela odejít jsem totiž zjistila, že mě totiž chce otec zabít. Už v tu dobu jsem plánovala ho nahlásit, ale nebyla jsem dost silná a neměla tolik důkazů, které by ho usvědčily. Tak jsem se tajně připravovala, zkoumala a sbírala nové a nové podklady." Pousmála se a vzdychla. "Zde je váš předkrm." Číšník před nás položil polévky s kousky mořských plodů a odhalil na mě jeho bílý chrup. Poděkoval jsem a úsměv oplatil. "Vím, že ten ztracený čas a všechno to, co jste si následně museli zažít nevrátím, ale budu usilovat o to, aby se už z vězení nedostal. I kdybych měla položit svůj vlastní život." Položila její ruku na tu mou. Její dotyk byl hebký a stále stejný, jako když jsem byl menší. Ruku jsem si mírně vytrhl a pustil se do jídla. "A co vůbec holky? Měla nějaká to štěstí?" Náhle změnila téma až mi zaskočilo. Začal jsem kašlat dobrých pár desítek sekund. Vzal jsem sklenku vody a zapil škrablavý pocit v krku. Když jsem doplnil hladinu kyslíku v krvi, tak jsem se na ní podíval a pousmál se. "Ano, ale žádný vztah netrval dlouho." Pokrčil jsem rameny a pohled opět přesměroval někam jinam. Cítil jsem se nepříjemně. Lžící jsem zamíchal polévku a tu následně položil vedle. "Jak to?" Zeptala se a snědla další sousto. Stále mě sledovala a obdivovala každý rys mé nyní mužské tváře. "Nebylo to ono. Krom toho kvůli otcovi jsem moc dlouhý vztah ani mít nemohl." Odpověděl jsem a přál si, aby v konverzaci dál nepokračovala. Chtěla něco říct, když ji v tom najednou začal vyzvánět telefon. Sáhla do kabelky a naznačila, že ji volají z práce. "Ano? Mhm... Cože?" Měnila výrazy v tváři jak ponožky. Mimika nenaznačovala nic dobrého. "Budeme tam." Odpověděla a típla hovor. Telefon vložila zpět na své místo a opřela se o opěradlo od židle. "Volali mi z nemocnice..." začala a ve tváři ji hrál mírný úsměv. "Doufám, že se nic Zhengovi nestalo!" Vyhrkl jsem a litoval, že jsem se po celou dobu nepodíval na mobil. "Klid klid..." ujistila mě "Spíše naopak. Prý se probouzí." Oči se mi rozzářily jako hvězdy na obloze. Prudce jsem vstal od stolu. "Musím jít!" Už už jsem se chystal vyběhnout z restaurace, ale její ruka mě zastavila dřív. "Pojedu s tebou, ale uklidni se. Bude chvíli trvat než se probere úplně. Zatím dojíme jídlo a pak se tam vydáme, dobře?" Usmála se a dovedla mě zpět ke stolu. Lidé okolo se na nás dívali a něco si šeptali. Uvnitř sebe jsem cítil narůstající tlak. Hluboce jsem se nadechl a vydechl.

Každou minutu jsem se díval na hodiny a přemýšlel nad Zhengem. Jak se asi má, je v pohodě? Z myšlenek mě vytrhl hlas Fey. "Kolik to bude?" Zeptala se číšníka a ten po mně hodil vražedný pohled. Nechápavě jsem se na něj podíval a pohled mu opětoval. "Ach. To je můj syn." Vysvětlila a číšník jen kývl hlavou. Po zaplacení jsme nastoupili do auta a rozjeli se k nemocnici. Běžně cesta trvala necelých dvacet minut, ale teď netrvala ani ne deset. Nemohl jsem se dočkat, až ho uvidím. V hrudi jsem cítil nepříjemné napětí a srdce mi bilo jako o závod. Vyběhl jsem do Zhengova pokoje a spatřil ho, jak sedí na posteli. Jeho krásné oči se na mě podívaly a věnoval mi milý úsměv. "Kam tak ženeš!" Matka za mnou udýchaně doběhla a popadala dech. "Zhengu!" Nevěřícně jsem se doplahočil k jeho posteli a nevěřil tomu, co jsem právě viděl. Jeho barva v obličeji se konečně vrátila do normálu. Vlasy mu padaly mírně do očí jako to vždy míval po ránu. Chytl jsem ho za ruku a tiše děkoval. "Pardon... ale kdo jste?"