Dvojí tvář

Kapitola 21.

Zheng Yan
Pomalu se začalo stmívat a já usoudil, že je na čase něco ukuchtit. Čerstvou zeleninu jsem pro jistotu omyl a začal zlehka vařit. Z mrazáku jsem vyndal kuřecí maso a nechal ho rozmrazit. Domem se pomalu začala linout vůně Kung-Pao. Za necelou hodinku pokrm byl připravený a já prostřel stůl. Vzal jsem nějaké skleničky a natočil čerstvou vodu, do které jsem dal kostky ledu. Zaslechl jsem, jak někdo zaklepal na dveře. Odložil jsem si zástěru a šel ke dveřím, mírně je pootevřel a pro můj úžas v nich stál Hou Yi. "To nemáš klíče?" zasmál jsem se a pustil ho dál. 

"Týjo, co to tu voní?" nasával vůni dnešní večeře a já se podrbal trapně na zátylku. "Nevěděl jsem, co nám uvařit, proto jsem využil čerstvou zeleninu a rozhodl se, že uvařím Kung-Pao." vysvětlil jsem a šel zpět do kuchyně. Hou Yi mě následoval a vydechl úžasem, když viděl prostřený stůl. "Za co jsem si to zasloužil?" pronesl svým hlubokým hlasem a posadil se. "To si nemůžeme jednou udělat radost?" zasmál jsem se a šel pro talíře. "Přeji dobrou chuť." "Vypadá to skvěle, kde jsi se to naučil?" Oči mu zářily a já se musel pousmát. "Když jsem byl menší, tak mě učila matka. Později, abych přežil ve světě dospělých, jsem se to musel naučit sám." Vzal jsem lžíci a pustil se do jídla. "Musím uznat, že to chutná výborně, ale... Co se vůbec stalo tvým rodičům?" promluvil s plnou pusou Hou Yi, načež mi to přišlo velice komické. Vypadal jako křeček. "S plnou pusou se nemluví." zvedl jsem ukazovák a zasmál se. "Jsem rád, že pánovi chutná i prosté jídlo." zažertoval jsem a oba jsme se zasmáli.

Po jídle Hou Yi naskládal nádobí do sušinky a já ho od stolu sledoval. "Co jsi vůbec dělal ve městě?" zeptal se ve zvědavosti. "Ále... vyřizoval ještě nějaké potvrzení do školy." odpověděl a usmál se. "Mhm..." Zvedl jsem se a opřel se o linku. "Co." všiml si a Hou Yi se opřel o druhý konec. "Nic." "Ale." Obešel jí a opřel se vedle mě. "Něco tě žere." Poznal, že nad něčím přemýšlím. "Ten incident z dneška?" dodal a já přikývl. "Notak... Z toho si nemůžeš nic dělat. Jak jsem ti řekl, pouze závidí úspěšným lidem a nedokáží skousnout to, že my jsme si sny splnili." Všiml jsem si, že celou dobu mluvil ve třetí osobě množného čísla, bylo to hezké, ale nepravdivé. "Vy jste si sny splnili." opravil jsem ho a smutně se usmál. "Tak je na čase, aby se ti tvé sny začaly plnit." náhle mě objal a já zkoprněl. "Uh.." vyšlo ze mě a opatrně jsem objetí opětoval. "Co si pustíme?" Zasmál jsem se a odstrčil ho.

Druhý den nás ve škole všichni přivítali s otevřenou náručí a vyptávali se, zda jsme v pořádku. Pro Hou Yi-ho dokonce holky psaly milostné dopisy, dávaly mu růžné plyšáky a další věci. "Ho-Hou Yi!" vyjekly další holky cestou do třídy a já už to psychicky nedával. "Tak jsme se od tebe bály!" přiběhly a odstrčily mě, jen aby byly co nejblíže jemu. Prokroutil jsem očima a chtěl jít do třídy, když v tom mě chytla jeho velká ruka a táhla zpět k němu. "Není zdvořilé odstrkovat mého přítele." pronesl chladným pohledem a holky si mě jen změřily od hlavy až k patě. "V-Vy spolu chodíte?" ozvala se jedna z nich znechuceně. "Ne." okamžitě jsem vyjekl a vytrhl se mu celý rudý. Spatřil jsem, jak Hou Yi se k ní naklonil a v očích měl úplně prázdno. "A i kdyby jo..." sykl hrubě "... měla by jsi s tím nějaký problém?" dodal a nespouštěl z ní oči. Ta jen zamrkala, zakroutila hlavou a mála rukama. "Ale vůbec!" Falešně se zasmála a utekla. "Omlouvám se." došel ke mně a ten jeho chladný pohled byl tatam. "Za co?" podíval jsem se mu do očí a už viděl zas tu jeho vřelou povahu. "Že se tu kvůli mně musíš mačkat." vysvětlil a smutně se usmál. "Však v pohodě. Jsi prostě neodolatelný." Nedošlo mi, co jsem to vypustil z pusy "Pro holky!" rychle jsem řekl a on se jen zasmál. Přešel ke mně a do ucha mi pošeptal: "A i pro tebe?" "Zase provokuješ?" odstrčil jsem ho na zeď. Je na čase hrát jeho kartami. Stoupl jsem si na špičky a naklonil se k němu. "Možná." zašeptal jsem. Celá chodba nás podezřívavě pozorovala. Hned jsem se odtáhl a podíval se zběžně po všech lidech. Někteří byli znechucení, další se rozplývali... Jiní se smáli. Nahodil jsem si kapuci a utíkal do třídy.

"Zhengu!" Zakřičela Duan a drtila mě v objetí. "Jsem moc ráda, že ti nic není." dořekla a konečně mě propustila z jejích spárů. "Vidíš támhle toho medvídka?" ukázala na Hou Yi-ho lavici "Ten je ode mě." pyšnila se a já si unaveně sedl na své místo. Být populární má něco do sebe, ale o tolik pozornosti bych rozhodně nestál. "Věděl jsi, že Feng dostal podmíněné vyloučení?" přešla ke mně má kamarádka a ukázala co si, kde se psalo o tom, co se před necelým měsícem stalo. "Super ne?" "Ani ne. Nevím, co si o tom mám myslet. Jakoby... Proč se tak začal chovat?" Zeptal jsem se spíše řečnickou otázkou a Duan jen pokrčila rameny. "Myslím, že má k tomu nějaký důvod." A já vím možná jaký pomyslel jsem si a věnoval se dál studování zápisků.