Dvojí tvář

Kapitola 42.

Jia se zvedla a nedočkavě k doktorovi přešla. "Zheng měl bohužel několik zranění včetně fraktury lebky." Začal a upravil si plášť. Naše matka nás jen sledovala a nic neříkala. "Operace naštěstí proběhla bez žádných věcích komplikací." dodal. Neskutečně se mi ulevilo. Věděl jsem, že to zvládne. "Nicméně... Kvůli nárazu lebky je zde vysoká šance, že přišel o paměť." Vysvětlil a já se prudce zvedl. "Jak jako?" "To si nás nebude pamatovat?" Doplnila mě Jia a doktor pokrčil rameny. "Může to být krátkodobá ztráta paměti či - v tom horším případě dlouhodobá. Čas vše ukáže." Řekl a odešel někam. Nevím, co je teď horší. "Důležité je, že je nyní stabilizovaný." Usmála se Jia a její vůně mě zaštípala v nose. "Máš pravdu." Otočil jsem se zpět na matku a zeptal se, zda je možné jít za Zhengem. Mírně kývla hlavou a odvedla mě za ním do pokoje.

Ocitl jsem se v holé bílé místnosti. Uprostřed se nacházela postel obklopena spousty přístroji, které monitorovaly základní životní funkce. Bolelo mě neskutečně na hrudi, když jsem se díval na křehkého kluka ležícího v bezvědomí. Přistoupil jsem k němu a pohladil ho po jeho bledé tváři. "Je mi to tak líto." hlesl jsem a klekl si k posteli. Fey se na nás smutně dívala. "Dám ti prostor." řekla a odešla z místnosti. Ocitli jsme se tu jen my dva, sami. Chytl jsem ho za ruku, která byla ledová jako led. "Mrzí mě, co se stalo. Kdybych mohl, tak se vrátím v čase a nikdy se nedopustím chyb, které jsem učinil. Na druhou stranu, možná bych nepotkal tak super kluka, tebe." Sklopil jsem hlavu a vzdychl. "Bál jsem se, že když ti řeknu celou pravdu, tak utečeš. Budeš o mně říkat, jaké jsem monstrum... A máš pravdu. Jsem monstrum. Nedokázal jsem tě ochránit." Hlas se mi zlomil a položil jsem se na okraj postele.

O pár dní později se nic moc nezměnilo. Seděl jsem ve svém penthouse na vrcholu jedné z nejvyšších budov v Tchaj pei a sledoval něco v televizi. Moc jsem tomu pozornost ovšem nevěnoval, stále se mé myšlenky pohybovaly někde u Zhenga. Fey mi řekla, že už je z nejhoršího venku, ale musíme čekat. Může se probrat až za několik let. Tu myšlenku jsem okamžitě zahnal z hlavy. Probere se, věřím tomu. Vedle mě začal vibrovat telefon a na displeji se objevilo jméno mé drahé sestry. "Ahoj." Řekl jsem vyčerpaně od probdělých nocí a stresů. "Zase jsi nespal?" Řekla a já se musel ironicky pousmát. "Kluk, kterého miluju je kvůli mě v kómatu. Jak bych mohl v klidu odpočívat?" Zeptal jsem se spíše řečnickou otázkou a odpověď neočekával. Prohmátl jsem si spánky a omluvil se. "Já.. Promiň, je toho na mě moc Jio." V televizi zpravodajka začala mluvit o otcovi a věcech, co se v nedávné době staly.

"Jsi tam?" Probral mě její hlas. "Jo. Zrovna dávají reportáž o tom, co se stalo." Řekl jsem a zvýšil hlasitost v televizi. "Něco nového?" Zeptala se. "Nic." Zakroutil jsem hlavou a dál sledoval obrazovku. Na ní se objevila fotografie mého otce a různé střihy, kde otevírá nové fabriky a další 'velké události'. "Co Zheng?" Opatrně řekla. Pouze jsem vzdychl. Vím, že to nemyslela nějak špatně a má o něj starost, ale taky dobře ví, že je to pro mě nesmírně citlivé téma. "Musíme věřit. Hlavně nepropadej znovu temnotě, která v nás dřímá." Mile mi řekla, úplně jsem si dokázal představit ten její úsměv. Z hovoru se ozvalo zapípaní signalizujíc, že mi někdo volá. "Hele, někdo mi volá. Kdyžtak ti potom zavolám zpět." Rozloučili jsme se a já hovor zvedl.

"Prosím?" Řekl jsem do telefonu a čekal odpověď. Z druhé strany si odkašlal postarší mužský hlas. "Pan Hou Yi Lui?" Prolomil nepříjemné ticho. V jeho tónu bylo slyšet menší podráždění. "Pokud se mi snaží dovolat další reportéři, tak se omlouvám, ale nemám co k tomu říct." Odpověděl jsem znechuceně a chtěl hovor položit, když v tom mě muž přerušil. "Pane, tady detektiv Chie Xi. Volám vám, protože bych na vás měl pár dotazů k minulým událostí. Měl byste dneska chvíli čas? Zastavil bych se u vás, pokud by vám to nevadilo." Řekl mi. Nic lepšího jsem stejně na práci neměl. "Samozřejmě." Souhlasil jsem a navrhl dobu, která oběma vyhovovala. "Dobře, takže za necelé tři hodiny budu u vás." Zněl o něco milejš a hovor ukončil. Přemýšlel jsem, co víc budou ještě chtít. Snad je jasné, co je otec zač. Nechápal jsem, co jim na tom všem nesedí. Zvedl jsem se z pohovky a přešel k oknu. Za okny se vznášely lehké vločky sněhu a já si přál, ať už je tohle za mnou a Zheng po mém boku.

Skutečně. Po uplynutí smluvené doby za mnou přišla jedna ze služebnictva a oznámila, že očekávaná návštěva dorazila. Vstal jsem od pracovního stolu a došel k výtahu, kde stáli dva detektivové. Jeden z nich měl na sobě docela volné oblečení. Druhý měl oproti prvnímu na sobě dobře střižené sako a společenské kalhoty. Pobídl jsem je, aby vešli dál a dovedl je do mé pracovny. "Pim, udělej pánům prosím kávu." Poprosil jsem služebníci původem z Thajska. Lehce se uklonila a odcupitala pryč. "Takže... kde začneme?" Přesměroval jsem pozornost na jednoho z mužů. Ten se jen nadechl a položil na stůl nějaké dokumenty. "Chtěli bychom se zeptat na vašeho otce a jeho byznys."