Dvojí tvář

Kapitola 24.

Seděl jsem doma po tmě a přemýšlel, zda to je jen náhoda. Hou Yi se celý den neozval a upřímně mě začínala docházet trpělivost. Vytáhl jsem mobil a vytočil jeho číslo. "Volané číslo není dostupné.." ozval se monotónní ženský hlas oznamujíc, že je jeho mobil vypnutý. Položil jsem telefon na stůl a opakoval si, co se dnes stalo. Prý to jen tak nenechá být... Byl by toho schopný? Z myšlenek mě vytrhlo cinknutí.

Hou Yi Lui [23:21]: Promiň Zhengu, že jsem se celý den neozval. Měl jsem nějaké rodinné starosti. Je vše v pořádku?

Nadechl jsem se a přemýšlel, co mu odpovědět. Co když to jsou všechno jen moje domněnky? Co když je v tom nevinně? 

Zheng Yan [23:23]: V pořádku. Slyšeli jsi, co se stalo Fengovi?

Hou Yi Lui [23:24]: Zasloužil si to, neměl ti ublížit...

Zheng Yan [23:24]: To samé říkala i Duan.

Snažil jsem se, aby nepoznal, že ho z něčeho podezírám. Opravdu jsem nevěděl, co si o tom myslet. Raději jsem vypnul telefon a šel spát. Druhý den jsme ve škole řešili, kdo to mohl být. Svojí teorii jsem si raději nechal pro sebe, nechtěl jsem zbytečně vzbudit podezření. Ve dveřích se objevil Hou Yi s úsměvem na rtech. "Dobré ráno." pozdravil mě a mojí skupinku a já ho pouze sledoval. 

"Co se tu řeší?" zeptal se a jedna holka mu odpověděla, že Feng. "Ach.." pokýval hlavou. "No, snad se po tom incidentu zlepší." dodal a nezaujatě si vyndal učení. Skupinka přikývla a dál vášnivě řešili ono téma. "Co máš dneska v plánu?" zeptal se znenadání a já stočil pozornost na jeho osobu. "Nevím." odpověděl jsem. "Nechceš jít se mnou na večeři? Posledních pár dní se toho stalo hodně a tak..." Mírně jsem se pousmál a souhlasil. Je na čase zjistit jeho skutečnou tvář. "Klidně." "Tak super." rozzářil se. "Tak večeře?" ozval se mi pisklavý hlas Duan u mého ucha a já nadskočil. "To ... půjdete jen... vy dva?" začala se culit a usmívat. "Ano, jen.. my... dva..." Hou Yi pomalu řekl. Myslel jsem, že omdlí nebo tak něco, její barvy v obličeji se měnily jako chameleón v džungli. "J-Jsi v pořádku?" šťouchl jsem do ní a ta jen zavrtěla hlavou. "A-ano." uchechtla se a šla zpět na své místo přes uličku. 

Celý školní den se nic zvláštního nedělo. Přemýšlel jsem, co si vzít na sebe, když v tom mi pípl mobil signalizujíc, že přišla nová zpráva. 

Hou Yi Lui [16:03]: Za pět minut budu u tebe.

Přečetl jsem si zprávu a mírně se pousmál. Nevím, co si o něm mám myslet. Vzdychl jsem a odložil telefon na stůl. Rozhodl jsem se, že si vezmu na sebe bílou košili a černé sako s černými kalhotami, zkrátka něco, co bylo běžné. Uslyšel jsem zaklepaní na dveře. "To už uběhlo pět minut?" zeptal jsem a otevřel je. Ve dveřích stál, nyní na pohled ještě vyšší Hou Yi. Měl na sobě sněhově bílé sako, bílou košili a dokonce i bílého motýlka. "Nevinnost huh." pronesl jsem žertovně spíše pro sebe, protože Hou Yi byl myšlenkami jinde. "V-Vypadáš úchvatně." "Eh? Je to obyčejný sako." opětoval jsem a otočil se, abych došel pro telefon, když v tom mě kolem pasu chytly jeho ruce. "Na neobyčejným člověku." dodal a já se začervenal. Zahnal jsem neřestné myšlenky a vymanil se z jeho sevření. "Vzal jsem mobil, klíče a vyšel za doprovodu Hou Yi-ho ven. Před budovou stálo jeho auto, kolem kterého se shromažďovali lidé. Zřejmě ještě nikdy neviděli ferrari na vlastní oči - nicméně já bych ho taky neviděl, kdyby mi osud nepřihrál do života jeho. Jakmile nás spatřili, okamžitě se rozestoupili, abychom mohli projít. Oba jsme nastoupili do auta a odjeli. 

"Kam to pojedeme?" zeptal jsem se a Hou Yi se jen na mě pousmál. "Nech se překvapit, bude to ale stát za to... Aspoň tedy doufám, že se ti to bude líbit." odpověděl a dál se soustředil na cestu. Tohle byla prakticky první večeře, na kterou jsem kdy šel. Náhle mě přepadl pocit mu říct, že jsem na kluky. "Hou Yi?" "Jo?" podíval se letmo po mně s úsměvem na tváři. "Asi bych ti měl něco říct... než to zajde za určitý hranice." začal jsem a hledal správná slova. Byl jsem rozhodnutý, že už to skrývat nebudu. Musím akceptovat sám sebe, už bylo nejvýš na čase. "Co tím myslíš?" přibrzdil a zastavil u kraje silnice. V očích mu hrála nervozita a já se nad tím musel v duchu pousmát. Buď mě vyhodí nebo ne. "Jsem na kluky." snažil jsem se neuhnout pohledem, ale nevydržel jsem to a podíval se z okénka. Vozem se rozhostilo ticho, proto jsem sebral veškerou odvahu a podíval se na Hou Yi-ho. "A? Lekl jsem se, že se něco stalo." To mi vyrazilo dech. "Jak a? Tobě to nevadí? Nehnusí se ti to?" začal jsem plašit "Nehnusím se ti já?" najednou mě silně objal. "Jsi můj kamarád, Zhengu. A to jen tak nic nezmění." ujistil mě. "A co, že jsi na kluky? To je něco špatného?" Vzlykl jsem. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. "Bál jsem se, že mě nevezmeš." Hou Yi zavrtěl hlavou. "Kravina. Kvůli takové maličkosti a vzdát se tě? Nikdy." mezi slzami jsem se na něj usmál. "Díky..." "A teď si utři slzy, protože máme zpoždění na naší večeři." zasmál se, nastartoval a jeli jsme.

 Zastavili jsme u prosklené budovy, která se jmenovala '祥雲龍吟' neboli RyuGin Taipei. "Ptal jsem se, kde by měla být nejlepší restaurace ve městě a podle všeho to je tahle." Usmál se a oba jsme vystoupili. Klíčky od auta podal jednomu mužovi, který následně odjel auto zaparkovat. Společně jsme do restaurace vešli a já byl bez sebe. Všude byly japonské motivy a vonělo to tu po rybách. Usedli jsme společně k jednomu stolu a číšník nám dal dvě sklenky šampaňského na účet podniku spolu s jídelním menu. "To nemůžu." Hou Yi nadzvedl obočí. Však to tu je všechno drahé, až moc." pošeptal jsem a on jen mávl rukou. "Neřeš to." Stěží jsem se nedíval na ceny a vybral si menu č. 4. "Tak co... Líbí se ti tu?" zeptal se s úsměvem a já přikývl. "Už jsem ti to řekl jednou, ale díky tobě konečně víc, co je to žít." "Něco pro tebe mám." odtáhl se a vyndal z pod stolu taštičku. "Vždyť víš, že jsi si nemusel dělat škodu..." podíval jsem se mu do očí, ve kterých jsem viděl jiskry. "Jaká pak škoda? Podívej se." Chvilku jsem váhal a nakonec vytáhl malou krabičku. Tu jsem otevřel a vevnitř se nacházel lístek, na kterém bylo 'Mému nejdražšímu'. Nechápavě jsem se na něj podíval a on se jen jako vždy usmíval. Pod lístečkem byl stříbrný náramek s různými ornamenty. "To je krásné.." vydechl jsem a on dal na stůl jeho mohutnou paži. "Tady." ukázal a všiml jsem si, že měl ten samý. "Říká se tomu přátelský náramek... Každý ze vztahu má jeden, aby se utvrdilo jejich přátelství." vysvětlil a já pokýval. Neskutečně se mi ta myšlenka líbila, i když už jsem měl jednou tu čest. "Děkuju moc." začervenal jsem se a Hou Yi se dále usmíval.

V pozdních večerních hodinách jsme jeli zpět. "Chceš jet ke mně?" navrhl a já souhlasil. Ještě jsem u něj v apartmá nebyl, ale byl jsem si jistý, že jako všechno ostatní i jeho byt - pokud se to dá tak nazývat - bude krásný. Najednou písničky v rádiu přerušily zprávy a já zpozorněl. "Přinášíme vám žhavé zprávy z Hong Kongu. V opuštěném skladišti vypukl obrovský požár, ve kterém se nalezlo těl-" Hou Yi se natáhl a vypl rádio. Nechápavě jsem se na něj podíval a on jen pokrčil rameny. "Přeci takhle náš večer nezakončíme, ne? Není třeba poslouchat špatné zprávy." zazubil se a já souhlasil.