Dvojí tvář

Kapitola 37.

Opustil jsem operační místnost a dorazil zřejmě na bývalou sesternu. Po všech stranách byly dveře od slušně udržovaných až po totálně zetlelých kusů dřeva. Na stěnách se odloupávala omítka a celkově se stálo, že se budova každou chvíli zhroutí. Potřeboval jsem se dozvědět, kde jsem se nacházel, proto jsem zamířil za sesterský stůl. "Počítač!" zkusil jsem zapnout starý přístroj v naději, že se dozvím něco víc. "To jsem si mohl myslet." Kus plechu samozřejmě nefungoval, proto jsem začal potichu prohrabávat zásuvky od stolu. Nic. Pouze nějaké staré dokumenty o pacientech. "Tudy!" ozval se hlas z konce chodby a já se schoval pod stůl. "Pokud ho nenajdeme, tak nás šéf všechny zabije!" Řekl další hlas s obavami. "Najdeme ho, okay?!" kroky se rychle vzdálily a já jen zakroutil nevěřícně hlavou. Všechny ovládá ve strachu a pokud ho neposlechnou, tak jim něco provede. Jak tohle mohl Hou Yi s Jiou přečkat.... Pomyslel jsem si a vylezl z pod stolu. Rozhodl jsem se jít dál a pokud budu mít štěstí, tak narazím na nějakou mapu.

A vskutku! I když bych byl radši, kdybych na ní nenarazil. Přede mnou visel plakát, který určoval mojí přesnou lokaci. Naneštěstí schodiště bylo na druhé straně budovy, které jistě museli hlídat jeho muži. Byly tu také výtahy, ale vzhledem k tomu, v jakém stavu nemocnice byla jsem usoudil, že nebudou funkční. Jen světla tu spíše nesvítila než svítila, což hrálo ovšem v můj prospěch. Všiml jsem si únikového schodiště nedaleko, proto jsem se vydal na cestu tam. 

Teplota kolem rány začala být větší a větší a po nějaké době byla v jednom ohni. Konečně jsem se dobelhal k únikovému schodišti a opatrně prosklené dveře otevřel, ty ovšem zavrzaly a já ztuhl. Rychle jsem do nich vklouzl a zaklapl je tak, jak byly. Chytl jsem se zábradlí a za osvětlení nouzových světel jsem začal pomalu sestupovat. Najednou dveře, kterými jsem vstoupil opět vydaly vrzající zvuk signalizujíc, že jimi někdo prošel. Ačkoliv jsem se snažil ze všech sil seběhnout schody, bohužel těžké kroky se přibližovaly čím dál víc. Najednou se kroky ozvaly i zezdola a já věděl, že je konec. Najednou mě někdo chytl a přimáčkl ke zdi. Ukazovákem mi naznačil, ať jsem potichu. "Haló?" Ozval se zezdola něčí hlas. "To jsem já, jen kontroluji, zda tu není." řekl Feng držící mě u zdi. Nechápal jsem, co mu zas přeběhlo přes nos. Nejdříve se spolčil s brutálním a násilnickým vrahem a nyní mě tu zachraňuje. "Ok." Po chvilce hlas prolomil ticho a kroky ze spodního patra odezněly. "Co ti je?" vysmekl jsem se mu a snažil se pochopit, co se právě stalo. "Tiše.... Promiň mi to. Nevěděl jsem, kam až je schopný zajít. O ničem takovém se nezmiňoval." Vysvětlil a v očích mu převládala zmatenost spolu se smutkem. "Pouze mi řekl, že pokud tě přivedu, tak se ti nic nestane a já..." "Dostaneš zaplaceno?" dořekl jsem tu větu za něj a on jen opatrně přikývl.

Najednou se mi zatočila hlava a vidění se mi zdvojilo. "Co ti je?!" tiše zpanikařil a podepřel mě dřív, než jsem spadl na zem. "N-Nevím..." zmateně jsem řekl a myslel si, že se pozvracím. "Celá noha mi hoří..." zamžoural jsem a snažil se zaostřit Fengovo tvář. "Do prdele." posvítil mi na ránu a zjistil, že je obvaz prosáklý krví. "Musíme se odtud dostat." sebral jsem zbytek sil a postavil se na vlastní nohy. "Ne. Musíme ti to ošetřit. Dole je ošetřovna, mám tam i nějaké pití." řekl skálopevně a vyšli vstříc temnému schodišti. Nikdy bych netušil, že zrovna Feng mě tu nyní bude zachraňovat, i když jsem se dostal do tohoto problému jen kvůli němu a jeho přetrvávající agresi. "Co ti změnilo názor, že mě tu zachraňuješ?" řekl jsem cestou do místnosti, kde by se měly nacházet věci na 'prodloužení' mého utrpení. "Jak to myslíš?" zeptal se a nenápadně se na mě podíval. "Nesnášíš mě kvůli mé orientaci. Dokonce jsi mě vyměnil za peníze nějakému psychopatovi a teď se mě tu snažíš zachránit?" Objasnil jsem svojí otázku a dál se soustředil na cestu. Věřím, že kdyby tu momentálně nestál a nepomáhal mi, tak už ležím někde v kaluži krve. "Ano. Udělal jsem nespočet chyb a po tom incidentu, kdy jsem skončil v nemocnici a ty jsi se ode mě i tak neodvrátil jsem pochopil, že jsem se v tobě mýlil." začal mezitím, co jsme tiše našlapovali po zaprášené chodbě. "Koneckonců je fuk, zda jsi na holky nebo kluky... Ale i tak jsem se pak dopustil chyby, kvůli které tu teď jsme. Naivně jsem si myslel, že když mu řeknu, co vše děláš a kde se pohybuješ, že to vyřeší všechno." Ironicky se usmál nad tou stupidní myšlenkou. "Už jsme tu." ukázal na dveře, které vedly kam si. 

Posadil mě na jakousi židli a já si mohl konečně odpočinout. Zkusil jsem prohledat své kapsy, jestli náhodou nemám mobil. "Jestli hledáš telefon, tak tě bohužel zklamu... Když tě sem odvedli, tak zabavili vše..." šeptl a klekl si k mojí ráně. Pomalu promočené obvazy sundal a všiml jsem si, jak zadržel dech. "Jak to vypadá?" odvážně jsem se zeptal a chtěl se podívat, ale jeho ruka mě zastavila. "Nechceš to vidět... Budu ti to muset zašít." Vykulil jsem oči a prudce zakroutil hlavou. "To nepřipadá v úvahu!" řekl jsem tiše a však výrazně. "To chceš umřít? Nechceš se pomstít? Nechceš znovu vidět Hou Yiho?" podíval se na mě. Dostal mě tím. "Co všechno o mě víš? Jak dlouho jsi mě špehoval?" Feng se na mě letmo podíval a usmál se. "Dlouho. Vem si tohle a zkousni to. Bude to bolet." Podal mi kus látky a já udělal to, co řekl. Nejprve ránu polil silnou dezinfekcí. Tělem mi projela neskutečná pálivá bolest až se mi orosilo čelo. "Ngghhhh" uniklo mi i přes látku. Vzal jehlu s chirurgickou nití a ránu začal zašívat. Myslel jsem, že upadnu bolestí do bezvědomí.