Dvojí tvář

Kapitola 33.

Hou Yi Lui
Seděl jsem na pohovce u Zhenga v bytě a koukal do blba. Marně jsem se snažil přijít na to, kde by mohl být. "HOU YI!" Zakřičela Jia a tím mě probrala z tranzu. Položila mi ruku na stehno a smutně se společně s Jiangem na mě dívali. "Musíme něco vymyslet. Třeba.. já nevím.. se ztratil?" Plácla Jia do větru a já se mírně rozčilil. Ne na Jiu, ne na Zhenga, ale na sebe, protože jsem s ním nešel. "Blbost." Vstal jsem a začal chodit z jedné strany na tu druhou. "Bydlí tu už dlouho. Muselo se mu něco stát. Našel jsem i jeho náramek, který jsem mu dal jako dárek." Vytáhl jsem drahý doplněk a položil jej na stůl. Oba jen tiše seděli. Najednou se rozezněl něčí telefon. Popadl jsem ten můj s naději, že to bude Zheng, ale nic. Ani Jia ani Jiang. Přešel jsem k Zhengovo telefonu a zvedl ho. "Prosím?" Řekl jsem a z telefonu se ozval klučičí hlas. "Tady Liang, kde je Zheng?" Zeptal se a já mlčel. "Hou Yi. Děje se něco?" Neodbytně se ptal a já vzdychl. "Zheng spí. Zavolá ti zítra." Zalhal jsem a hovor vytípl. "Bude lepší se na to vyspat." Navrhla Jia a já nesouhlasil. "Jak mohu jít spát, když Zheng je někde tam venku? Sám?"

Místností se rozneslo ticho. To ovšem přerušil další nadcházející hovor, tentokrát na můj mobil. "Volá mi otec." Jia s Jiangem se na sebe zmateně podívali a nechápali. "Co chce?" "Zřejmě nic dobrého." Odpověděl Jiang a já hovor zvedl. "Co chceš?" Zeptal jsem se bez emocí a z druhé strany se ozval smích. "Rozhodl jsem se, že vás všechny překvapím v Tchai-Pei. Zítra ráno u tebe?" Předstíral přívětivý tón a za zatl pěsti. Nádech, výdech. "Co tak najednou?" Otázal jsem se a z druhé strany bylo slyšet chvilkové dýchání. "To nemůže otec překvapit vlastní děti?" "To je ti podobné." Neudržela se Jia. "Oh, tak tady je má princezna. Společně s jejím rytířem, heh." Jeho tón hlasu se pomalu začal měnit do typických hloubek násilného člověka. "Myslím, že pohřešujete vašeho nového kamaráda, nemýlím se?" Řekl z čistajasna a jeho slova projela mnou jako ostří nože. "Kde je Zheng." Procedil jsem mezi zuby a nehty se mi zarývaly do dlaní. "To je skutečně dobrá otázka. Kde by jen mohl být." Ironicky se zeptal a poté následoval jeho přiblblý smích. "Hm. Podívám se do sklepa, hehe." Tipl hovor a já vzteky zakřičel. "Já ho zabiju!" Křičel jsem a vydal se ke dveřím, když v tom mě Jia zastavila. "NE!" Chytla mě za ruku a nepustila. "Žádné další zabíjení Hou Yi Lui!" Řekla mé celé jméno a já pochopil, že to myslí vážně. Takto mě nazývá pouze, když se jedná o něco seriózního. "Co by na to řekl tvůj nový kluk?" Jiang zakašlal a oba jsme po něm hodili pohledy "Nic. Jia má pravdu." Vyhrkl a já zakroutil hlavou. "Prvně ho musíme najít." Řekla odvážně a vytáhla telefon. Vytočila nějaké číslo. "Potřebovala bych, abyste projeli kamery v okolí tohoto telefonu. Hned. Jedná se nejspíše o únos osoby." Rozkázala a hovor típla. Pouze jsem nadzvedl obočí a nechápal. "No co. Nejsi jediný, který sdědil jeho geny." Usmála se a pobídla Jianga k odchodu. "Jo." Otočila se a podala mi fotku, na které se usmívala zdravotní sestra ve středních letech. "Co s tím?" Fotku jsem položil na stůl a věnoval se důležitějším věcem. "Tahle osoba je nám možná bližší než si myslíš. Dobrou." Rozloučila se Jia a společně s Jiangem odešla.

Sedl jsem si zpět ke stolu a vložil hlavu do dlaní. "Achjo Zhengu, doufám, že jsi v pohodě..." hlesl jsem a slzy se mi draly na povrch očí. Vzal jsem fotku ženy do rukou a podíval se na ní. Byla mi z nějakého důvodu povědomá. "To nemůže být..." řekl jsem a okamžitě vylovil mobil a začal brouzdat v galerii. Po pár minutách jsem našel poslední společnou fotku mě, Jii a naší matky. Ta podoba v obličeji byla nesmírně velká, pouze měla víc vrásek a jiný styl vlasů. Vykulil jsem oči a zavolal Jie. "To si děláš prdel?" Jia se jen zasmála. "Celou dobu je živá, ale musíme hezky po pořadě. Otec se to nesmí dozvědět." Řekla a já souhlasil. Stále jsem nemohl věřit vlastním očím.