Problém?

19.díl

Plně schopná vnímat jsem byla až okolo páté hodiny odpoledne, kde mě kocovina už úplně opustila. No a hádejte, co si na mě kluci vymysleli. Chtějí, abych jim upekla koláč. Nechápu, kde se dozvěděli, že umím péct. No, i když je to až nadmíru jasné OD KOHO to ví.  Jelikož jsem se rozhodla pro obyčejnou čokoládovou buchtu, poslala jsem Louise s Harrym do krámu pro potřebné věci. Jejich špajz a lednička byly totiž jako po nájezdech hladových válečníků. Samozřejmě to měl na svědomí z převážné většiny Niall, který tu semnou zůstal ještě spolu se Zaynem. Liam od rána prý vylezl ze svého pokoje jen jednou a to když přišla ta jeho nádhera.

„Hej, Noell, posloucháš?“ Lusknul mi prsty před obličejem Zayn, čímž mě vrátil zpátky do reality.

„C-co jsi chtěl?“ Otočila jsem se na něj s omluvným výrazem a on se začal smát, stejně tak i Niall, který si k nám před chvilkou přisedl. Když jsem se zatvářila naštvaně a dělala, že se s nimi nebavím, začal tedy Zayn mluvit.

„Ptal jsem se tě, jak to teď mezi tebou a Liamem je?  Vždyť víš…..pořád spolu nemluvíte, ale my nejsme slepí a vidíme ty vaše pohledy.“ Začal Zayn a já na něj zírala s otevřenou pusou.

„Pohledy? Jaký sakra pohledy? Já když už se na něj dívám, tak jen s odporem!“ Zeptala jsem se ho se zvednutým obočím a pomalu jsem začínala křičet až jsem úplně vybuchla. Prudce jsem se postavila a oddusala jsem k sobě do pokoje. Neměla jsem za potřebí poslouchat jeho další chytrý řeči a tak jsem za sebou radši zamkla. Přešla jsem k mému psacímu stolu, ze kterého jsem vytáhla zagumičkovaný svazek fotek, se kterými jsem se přemístila na postel. Stáhla jsem z nich gumičku, kterou jsem položila na noční stolek a pomalu si začala ty fotky prohlížet. Byla jsem na nich já, naši a taky kluci. Po asi dvaceti třech fotkách, jsem se zastavila a pevně jsem v ruce svírala fotku, kde jsem s Liamem. Koukala jsem se zrovna na stranu, protože po ulici šly nějaké děti a hrozně se smáli a Liam mě držel jednou rukou okolo pasu, usmála se a tu druhou ruku měl položenou na mém neviditelném bříšku. Bylo to focený týden potom, co všichni věděli, že čekám s Liamem dítě. Ani jsem si neuvědomila, že mi tečou po tvářích slzy. Pohotově jsem si je setřela a fotku jsem vložila do šuplíku v nočním stolku. Takhle jsem si ty fotky prohlížela ještě asi půl hodiny, dokud na mě nezaklepal Louis, že už přinesli ten nákup. Jen jsem si povzdechla, fotky schovala zpátky a zamířila jsem za nimi do kuchyně. Zayn chtěl hned něco říct, ale já ho utnula jedním přísným pohledem, který jasně říkal, že se o tom už nechci bavit.

„Nialle, podej mi prosím mouku.“ Přikázala jsem mu, protože se okolo mě pořád motal a nikdo z kluků mi nechtěl pomoc. Jen něco zabručel a natáhnul ke mně ruku s pytlíkem, který jsem si od něj vzala.

„To je cukr, já chci mouku.“ Otočila jsem se na něj. On protočil očima a začal hledat mouku. Musela jsem se mu smát.

„Ehm, Nialle? Máš ji hned vedle sebe.“ Zasmála jsem se. On se na mě vražedně kouknul, ale pak se taky rozesmál. Nakonec se nám ten koláč povedlo upéct, ale kuchyně to pěkně odnesla.

„Tak jo a kdo to tu teď uklidí?“ Zkřížila jsem si ruce na hrudi a přejela jsem kluky pohledem. Každý se díval jinam, jakoby tu vůbec nebyly. No jasně, to jsem mohla čekat.

„Tak fajn, když se k tomu nikdo nemá, tak já zavolám Paulovi.“ Pokrčila jsem rameny a z kapsy u kalhot jsem si vytáhla telefon. Na to už konečně zareagovali.

„Ne, ne, počkej, my to uklidíme.“ Začali křičet a to jste měli vidět, jak kmitali. Takhle rychle jejich kuchyň nikdy uklizená nebyla. Já je jen s úsměvem pozorovala. Co jen dokáže taková malá pohrůžka.

„Tak, uklizeno.“ Svalili se kluci vedle mě na gauč, po půl hodině jejich hbitého uklízení.

„Tak fajn a já jdu ven.“ Zvedla jsem se a zamířila jsem ke schodům, s úmyslem se jít do pokoje převléct, ale ot by mě nesměla zastavit něčí ruka.

„Kam chceš jít? A s kým?“ Začal mě vyslíchat Louis, se zvednutým obočím.

„Jdu prostě ven a jdu se Stevem, toho stejně neznáš.“ Protočila jsem očima a pokračovala jsem ve své plánované cestě. V pokoji jsem si ze skříně vytáhla potrhané džínové mini kraťasy a volné šedé triko, se spadlým ramenem, které končilo těsně nad pupíkem. Venku svítí sluníčko a je teplo, tak proč toho nevyužít. Zalezla jsem si do koupelny, kde jsem se převlékla, namalovala a vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku. Když jsem byla se svým vzhledem spokojená, vrátila jsem se do pokoje. Sedla jsem si na postel a vzala jsem si do ruky telefon. Najela jsem na zprávy, jestli mi už Stev nepsal, ale nic. Měla jsem ještě čas a nudila jsem se, tak jsem najela na galerii, abych si prohlédla fotky. Skoro u každé jsem se musela zasmát, protože jsme na nich byly s klukama a nikdy to nebyla normální fotka. A pak jsem na ní narazila. Liam mě držel v náručí, na tváři měl škodolibí úsměv a já zase vystrašený, protože se mě právě chystal hodit do bazénu.

*flashback*

„Ne, ne Liame prosím, ne.“ Škemrala jsem a přitom jsem couvala, co nejdál to šlo.

„To sis měla rozmyslet předtím, než jsi mi dala do šampónu tu barvu.“ Procedil skrz zuby a stále se ke mně přibližoval. Najednou jsem na svých zádech ucítila chladnou zeď a to byl konec. Liam se ke mně přiblížil už úplně, popadl mě do náručí a utíkal semnou na zahradu k bazénu.

„Ne, prosím, Liamku.“ Žadonila jsem a když ani to nezabralo, začala jsem sebou zuřivě škubat a kopat okolo sebe.

„Sýr,“ ozval se vysmátý Harry a pak se mi před obličejem objevilo oslňující světlo. Než jsem se stačila vzpamatovat, ocitla jsem se bez jakékoliv opory ve vzduchu a volně jsem padala do ledové vody.

„ÁÁÁÁÁÁ,“ ozval se celou zahradou můj křik těsně předtím, než jsem dopadla do vody.

„Tohle si vypiješ, Payne.“ Sykla jsem naštvaně, když jsem se ocitla nad hladinou a mířila jsme si to rovnou ke kraji bazénu.

„O ou, myslím, že je čas zdrhat brácho.“ Vysoukal ze sebe mezi smíchem Louis a poplácal Liama po zádech. Ten mě ještě chvíli pozoroval, ale když už jsem byla úplně u kraje, dal se do běhu a já ho hned následovala.

Ani jsem si neuvědomila, že mi po tváři tekla slzy. Pohotově jsem ji setřela a z těch fotek jsem vyjela. Mobil jsem zamkla a jen jsem tupě zírala před sebe. Zpět k vnímání mě přivedl až telefon, který mi začal zvonit v ruce.

„Ano,“ řekla jsem, když jsem to zvedla. Ani jsem se vlastně nepodívala, kdo to volá.

„Ahoj, mám pro tebe překvapení. Můžeš přijít do Hyde Parku za deset minut?“ Ozval se z druhé strany Stevův hlas.

„Jasně, hned jsem tam.“ Kývla jsem hlavou, i když to nemohl vidět a položila jsem to.

Tak je tu další díl a tentokrá o trochu delší :) Doufám, že se Vám líbil a děkuju za votes :)