Problém?

25.díl

Tak je tu další díl :) tenhle měl být původně závěr první serie, ale jelikož pokračuju normálně dál 26. dílem, počítejte v dalším díle s menším časovým skokem. Jinak si čtení užijte a prosím o VOTES, děkuju ;)

„Je v nemocnici u Svatého Patrika na kraji Londýna." Řekl mužský hlas a než jsem stačil cokoliv říct, ozvalo se jen pravidelné pípání. Chvíli jsem seděl jak přikovaný a přemýšlel jsem, co to mělo znamenat, než jsem si vzpomněl, odkud ten hlas znám. Tom. Ihned jsem se postavil na nohy a utíkal jsem ke schodům. Bylo mi jedno, že mám na sobě jen tepláky a podle všeho budou dole i holky, v tuto chvíli pro mě bylo hlavní to, že jsem věděl, kde Noell je.

„Louisi, sakra dávej pozor." Zaklel Harry, kterého jsem málem srazil ze schodů, jak jsem zběsile utíkal dolů, abych všem oznámil tu novinu.

„Vím kde je." Řekl jsem mu pouze a dál jsem pokračoval ve svém zběsilém úprku.

„Cože?" Vykřikl a hned se hned zamnou.

„Louisi, musíš tu běhat polonahej, i když jsou tu holky?" Obořil se na mě Paul, který podle jeho bundy v ruce, právě přišel.

„Vím kde je. Teď mi volal Tom. Noell je v nemocnic u Svatýho Patrika." Řekl jsem zadýchaně a vjel jsem si rukou do vlasů. Všichni se na sebe zmateně dívali, ale když viděli na mé tváři malý úsměv, hned jim to došlo.

„Tak na co čekáme, jedeme!" Zavelel hned Zayn už se hnal ke dveřím.

Do nemocnice jsme dorazili během půl hodiny a to jen díky Paulovi, který řídil jak zběsilý. Chudák ta recepční, se nás úplně lekla, jak jsme tam všichni vtrhli a sháněli se po Noell. Když se trochu vzpamatovala, poslala nás do druhého patra do pokoje 356. Před dveřmi jsme se až konečně uklidnili a pomalu jsme vešli dovnitř. Když jsi ji uviděl, jak sedí na posteli, srdce mi poskočilo tou radostí, že je v pořádku, ale když se na nás otočila a já viděl všechny ty modřiny a tržné rány v jejím obličeji, trochu jsem se zděsil.

„Noell," hlesl jsem a hned ji spěchal obejmout.

„Taky tě ráda vidím, Loui." Usmála se a obětí mi opětovala. Když jsem se od ní, ale odtáhnul, přistála mi na tváři její dlaň. Nechápavě jsem se na ní koukal a mnul jsem si zasažené místo.

„To máš za to, že jsi mi neřekl, že víš kdo je můj otec." Řekla naštvaně a pak se otočila na Paula, kterého propalovala stejně naštvaným pohledem.

„A na tebe jsem taky naštvaná. Mohl jsi mi aspoň říct, že jsi můj strejda." Řekla vážně, ale pak se usmála.

„Promiň, ale Tom to nechtěl. Že je to pro tebe prý příliš nebezpečné." Taky se usmál a šel ji obejmout. Tebe táta pozdravuje a tobě mám Louisi vyřídit, že je to tátovi líto." Řekl a já kývnul, jako že rozumím. Vím, že to není jeho vina, i když za to vlastně částečně i může. Ale zase nemohl vědět, že se nějaký debil bude chtít mstít přes jeho dceru. Noell nám stihla říct, kdo jí unesl, ale nechtěla nám říct, co všechno se jí stalo. Na jednu stranu jsem ji chápal, ale na tu druhou jsem chtěl vědět, jak jí můžu pomoct.

Liam:

Ten měsíc, co jsem nevěděl, co s ní je, byl pro mě útrpný. A ještě k tomu, když jsme se spolu těsně před jejím odchodem pohádali. A když nám potom Louis oznámil, že ví kde je, málem jsem dostal infarkt, jak jsem byl šťastný. Všichni jsme hned běželi k autu a jeli jsme do nemocnice. Když jsem ji potom konečně uviděl, myslel jsem, že mi vyskočí srdce z krku. I přes všechny ty modřiny, co měla, byla pořád stejně krásná, jako vždycky.

Ještě jsme tu byly další hodinu, dokud nás doktor nevyhodil, že si potřebuje Noell odpočinout. Ale i tak jsem si vydobyl pět minut o samotě.

„Noell, já...." začal jsem, ale přerušil mě její prst na mých rtech. Její oči nezářili tak, jako vždy, byly podlité krví a plné slz.

„Já vím, co chceš říct a taky tě miluju, ale nejde to. Už spolu prostě nemůžeme být. Nejde to. Liame, já tě mám moc ráda, ale prostě s tebou teď nedokážu být. Možná za pár měsíců, týdnů nebo za pár let, ale teď prostě ne. Je mi to líto, vím, že ti to moc ublíží, ale prosím, pochop mě." Hlas se jí třásl a v půlce jejího proslovu, už začali v očích štípat slzy i mě, ale statečně jsem je stále zadržoval v sobě a nepustil jsem je napovrch. Když domluvila, chytl jsem její tváře do svých dlaní a donutil jí, se na mě podívat, protože na konci jejích slov sklopila hlavu a dívala se na své bledé ruce, které měla položené na bílém nemocničním povlečení.

„Chápu tě. A chci, abys věděla, že já tě taky miluju a vždycky tě milovat budu. Nikdy, ale vůbec nikdy nepřestanu doufat a v žádném případně tě nenechám odejít bez boje." Naposledy jsem ji políbil na rty, poté jsem nechal své ruce klesnout podél mého těla a pomalu jsem odkráčel z místnosti pryč. Když se zamnou zabouchli dveře pokoje, svezl jsem se po stěně dolů a konečně jsem nechal volný průchod slzám. Před ní jsem chtěl být silný, ale teď, když jsem sám a vím, že i sám budu, jsem už prostě neměl sílu.

Noell:

Trhalo mi srdce, vidět ho v takovémhle stavu, ale já prostě nemohla jinak. Nemohla jsem mu říct, že bude zase všechno dobrý a my budeme spolu, šťastní až do smrti. To prostě nešlo.

„....vůbec nikdy nepřestanu doufat a v žádném případně tě nenechám odejít bez boje." S těmito slovy odešel a já tu zůstala sama. Lehla jsem si na postel a obličej jsem si schovala do dlaní.

Právě jsem asi zničila život tomu neúžasnějšímu klukovi na světě a možná jsem mu vzala iluze na šťastnou budoucnost, ale já teď nebyla schopná s někým být. A také ve mně pořád byla ta bolest z potratu a jeho vztahu s Hannou.

Z nemocnice mě pustili už po dvou týdnech. Táta se mi ozval jen jednou a to aby se ujistil, že jsem v pořádku. Nakonec svolil, abychom řekli světu, že je Paul můj strýc a já za to byla ráda. Konečně jsem měla nějakou rodinu, když tedy nepočítám Louiho, kterého jsem měla už od malička a vždycky ho mít budu.