Problém?

24.díl

Tak je tu další díl a doufám, že se Vám bude líbit :) děkuji za VOTES a k tomuto dílu, by také potěšili :) užijte si čtení ;)

Neznámí:

Uběhlo sedm dní od Maxova telefonátu s Noelliným otcem a právě mířil i s Noell a Stevem na místo předání. Louis ani kluci neměli vůbec tušení, co se s Noell děje, protože její otec nechtěl, aby byly v nebezpečí ještě oni. I když o něm nikdo nevěděl, vždycky na všechny, jak na Noell tak na kluky, dával pozor a zajišťoval jim bezpečí.

Maxovo černé BMW zastavila na malém plácku na kraji lesa a on si připevnil za pas zbraň, stejně jako Stev. Za nedlouho naproti nim zastavil šedý jepp, že kterého vystoupil vysoký, svalnatý muž s tmavě hnědými vlasy a velmi hrubými rysy v obličeji. Měl na sobě maskáčové kalhoty a černé uplé tričko s malým štítkem na levé straně hrudníku, na kterém stál nápis KAPITÁN HIGGINS. Max se Stevem se na sebe podívali a poté vystoupili a přešli pomalu před auto.

„Máš pro mě ten čip?" Přerušil dosud panující ticho Maxův hlas, který se nesl ještě chvíli lesem.

„Mám, otázka ale je, jestli TY máš mojí dceru." Odpověděl mu muž. Max jen mávnul rukou směrem k autu, že kterého vystoupila Hanna, která nebyla doteď v autě vidět. Ta přešla ke kufru auta, který následně otevřela a z něj hrubě vytáhla Noell. Vzhledem k tomu, že byla Noell velmi slabá a měla mnoho zranění, šlo se jí velmi obtížně. Hanna já sundala z očí šátek, ale ruce jí stále nechala svázané. Když si Noell přivykla na tmu, její pohled se okamžitě setkal s tím jeho.

„Tati," hlesla skoro neslyšně a on se jen slabě pousmál, aby jí dokázal, že je to ona, a že vše bude zase v pořádku.

„Tak, kde ho máš?" Zeptal se najednou Max, díky čemuž museli ti dva přerušit jejich oční kontakt.

„Nejdřív chci, aby byla Noell u mě." Pronesl vážně muž, na což se všichni tři rozesmáli. Hanna sáhla za opasek a vytáhla pistoli, kterou přitiskla Noell na záda a aby bylo vidět, že to myslí smrtelně vážně, ještě ji natáhla tak, aby se kulka dostala ze zásobníku do komory.

„Já bych neřekl Tome, že ty jsi ten, kdo tu určuje pravidla." Zasmál se Max a natáhnul k němu ruku na náznak, že čeká, než mu ten čip předá. Tom si povzdechl, sáhnul do náprsní kapsy, ze které vytáhnul malý stříbrný čip a pomalu se začal blížit k Maxovi. Pravou ruku, ale nenápadně přemístil na pouzdro s pistolí, aby byl připraven.

„Konečně," vydechl Max, když konečně držel v rukou ten čip. Chvíli si ho jen prohlížel, ale potom zvedl svůj pohled zpět k Tomovi a zákeřně se usmál.

„Zabte je," řekl a pomalu odcházel k autu. Stev namířil svou zbraň na Toma a Hanna ji přitiskla Noell k hlavě. Tom na nic nečekla, vytáhnul svou zbraň a střelil Steva rovnou do hlavy. Zastřelit Hannu by bylo příliš riskantním, jelikož před sebou držela Noell a tak se jí pokusil zbraň vykopnout. V tom zmatku se ozval výstřel a Noell vykřikla bolestí, jak se jí kulka z Hanniny pistole zaryla do břicha.

„Noell!" Zakřičel Tom a Hannu také zastřelil. Hned se k dceři sklonil a její hlavu si položil do klína.

„M-Max," vykoktala Noell a ukázala třsoucí se rukou na rychle ujíždějící černé BMW.

„Já si ho pak najdu. Teď tě musím dostat do nemocnice." Řekl, vzal ji do náruče a šel s ní k jeho autu.

V nemocnici Noell odvezli hned na sál, jelikož byl její stav vážný. Tom věděl, že je příliš riskantní, aby tam zůstával a proto se přesunul zpět do svého ‚úkrytu'.

Noell:

Celé tělo mě bolelo, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno. Jediné co jsem v této chvíli chtěla, bylo vidět svého otce. Ztěžka jsem otevřela oči, a když jsem konečně neviděla rozmlženě, rozhlédla jsem se kolem sebe.

„Kde je?" Špitla jsem, když jsem si všimla sestry, která stála vedle mě. Ta se na mě usmála a začala kontrolovat ty přístroje, na které jsem byla připojené.

„Nebojte, byl tu celou noc, tak si šel teď jen pro kafe." Řekla mi a já chápavě kývla hlavou. Chvíli potom, co sestra odešla, se otevřeli dveře a já si ho mohla konečně pořádně prohlédnout. Pořád měl na sobě to samé oblečení, jen měl ještě na sobě černou koženou bundu.

„Ahoj," usmál se na mě a sednul si do křesla vedle mé postele. Já mu úsměv opětovala a kousek jsem posunula ruku, abych mu dala najevo, že chci, aby mě chytil za ruku. On pochopil a mou ruku uchopil do té jeho, která byla oproti mojí obří.

„Ahoj," opětovala jsem mu pozdrav a on se znovu a ještě víc usmál.

„Dlužím ti vysvětlení." Řekl a já souhlasně kývla. Mluvit pro mě bylo utrpení a tak jsem radši nic neříkala a nechala ho mluvit.

 „S tvojí mámou jsem se seznámil náhodou. Mě bylo dvacet a já šestnáct. Všichni naši přátelé nám říkali, že naše láska nevydrží, ale my je neposlouchali. Už kvůli jejím rodičům jsme se rozhodli, že náš vztah budeme držet v tajnosti. Když mi potom řekla, že je těhotná, byl jsem šťastný. I když jsme byly mladí, věděl jsem, že tohle je jen důkaz naší velké lásky. Ale já pracoval a pracuji jako člen tajné vojenské služby a tak mi po měsíci zavolali, že musím odjet. Nechtěl jsem, ale musel jsem. Jenže naše letadlo havarovalo a mě považovali za mrtvého, stejně jako tvá matka. Jenže já to přežil, ale věděl jsem, že bude lepší, když mě bude považovat za mrtvého. Bylo to pro ni tak méně riskantní. Nikdy jsme na Vás, ale nezapomněl. Jednou, když jsem byl opět v Lodnýně, jsem ji potkal. Nejprve si myslela, že se jí jen zdám, ale potom mi vrazila facku, za to, že jsem Vás opustil." Zasmál se a já se také pousmála. Naznačila jsem mu, ať mluví dál a on tedy pokračoval. „Jenže pak jsem musel znovu odjet. To jsem se poprvé potkal s Maxem. Byl v mé jednotce, ale zapletl se s teroristy a tak ho vyhodili. Já toho na něj věděl mnohem víc, než kdo jiný a všechny ty informace jsem schoval na ten čip, který teď po mě chtěl. On se potom, ale nějak dozvěděl o Clare a já v tu chvíli věděl, že je ve velkém nebezpečí. Ona u mě, ale našla ten čip a začala se vyptávat. Nemohl jsem jí lhát a tak jsem jí řekl pravdu. Clare o mě měla strach a tak to chtěla nahlásit na policii. Já jí to rozmluvil, ale.....druhý den zemřela. Max ji zabil, kvůli mně, protože jsme před ní neudržel jazyk za zuby." Z oka mu vytekla první slza a za ní hned druhá a třetí....

„To je dobrý, ty za to nemůžeš. Nemohl jsi vědět, že jí ublíží." Pohladila jsem ho po tváři.

Potom jsme si povídali o všem možném a já byla šťastná.

„Noell, jsem strašně rád, že jsem tě mohl poznat i osobně, ale budu muset jít. Už takhle jsem tě dost ohrozil a nechci riskovat víc." Řekl a dal mi pusu na čelo.

„Ale, já nechci, abys odešel." Špitla jsem a do očí se mi nahrnuli slzy.

„Nikdy nebudeš sama. Vždycky si najdu nějaký způsob, jak tě kontaktovat, to ti slibuju. Jo a mimochodem. pozdravuj ode mě mého bráchu." Řekl a usmál se. Já se na něj nechápavě podívala, ale pak mi to došlo. Táta má vlastně stejné příjmení, jako Paul. A to znamená, že jsou bratři.

„Jo a řekni Louisovi, že je mi to líto." Otočil se na mě ještě mezi dveřmi. Já se na něj nechápavě dívala, ale pak mě něco napadlo.

„Počkej, Louis o tobě věděl?" Zeptala jsem se ho. Odpovědí mi už bylo jen souhlasné kývnutí hlavy, než se za ním zavřeli dveře.

Louis:

Seděl jsem u sebe v pokoji, skroucený na posteli a pořád jsem pohledem hypnotizoval telefon, který jsem měl položený před sebou na posteli. Noell už je pohřešovaná měsíc a my o ní nemáme žádné zprávy. Dokonce se nemůžu dovolat ani tomu pitomímu Tomovi a Paul taky. Jestli mi přijde pod ruku ten parchant, který může za její zmizení, tak ať se připraví na jistou smrt. Police sice pořád bere v potaz i možnost, že Noell utekla, ale na to ji znám až moc dobře. Z přemýšlení mě vytrhl můj zvonící mobil, což oznamovalo příchozí hovor. Okamžitě jsem po něm vystartoval a aniž bych se podíval, kdo volá, jsem to zvednul.

„Prosím, tady Louis Tomlinsone." Vychrlil jsem ze sebe celý nedočkavý v domnění, že to budou dobré zprávy.