Problém?

31.díl

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepřidávala, ale měla jsme toho dost ve škole a abych pravdu řekla, ani jsem neměla nápad. Proto je i dnešní díl o něco kratší a zmatenější, jako ty předchozí, za což se omlouvám, ale snad vám to nebude vadit. Tak si užijte čtení ;) 

Už je to měsíc, od té nehody a Liam se stále neprobral. Chodila jsem za ním každý den a dneska tomu nebylo jinak. Seděla jsem u Liama v pokoji a držela jsem ho za ruku. Sestřička ho sem chodí každou hodinu kontrolovat a při té příležitosti mi i přinese třeba vodu nebo něco k jídlu. Všichni jsou tu na mě vůbec hodní. Položila jsem si hlavu k Liamovi na postel, ale jeho ruku jsem nepouštěla. Oči se mi začali pomalu zavírat, až se mi nakonec zavřeli úplně a já ztratila pojem o okolním světě.

Liam:

Všechno mě bolelo. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl jsem se po místnosti. Bílá, všude samá bílá a do toho ještě to otravné pípání.

Chtěl jsem si promnout oči, ale pravou ruku jsem nemohl zvednout. Podíval jsem se tedy po té příčině, která mi nedovolovala ruku zvednout. Jakmile jsem ji spatřil, na tváři se mi rozlil úsměv. Ležela tam, držela mě za ruku a vypadala prostě jako anděl. Tak rád ji vidím. Ale všimnul jsem si, že má menší jizvičku nad okem. Trochu jsem se zamračil a prohlédnul jsem si ji celou. Díky tomu jsem si všimnul, že má na těle pár modřin a ruku v dlaze. Přemýšlela jsem, jestli ji mám vzbudit, ale pak jsem si řekl, že ji nechám spát. Musí být zřejmě dost unavená.

Po pár minutách přišla sestřička, a když viděla, že jsem vzhůru, přivedla i doktora. Chtěli Noell vzbudit, ale já je poprosil, ať ji nechají spát. Zeptal jsem se jich, co se stalo a oni mi všechno řekli. I to, že tu Noell také pár týdnů ležela, a že zamnou chodila každý den. Když odešli, začal jsem ji opatrně hladit po vlasech. Lehce se pomrvila a spala dál. Nad tím jsem se musel pousmát. Byla vážně roztomilá. Pohladil jsem ji po tváři a zastrčil jsem jí neposedný pramen vlasů za ucho. Zase se lehce pomrvila a otevřela ty její dokonalé oči. Několikrát zamrkala a podívala se na mě. Zprvu byla zmatená, ale pak si usmála a skočila mi kolem krku.

„Liame!" Vypískla a horlivě se mi přisála na rty. To mě donutilo k smíchu.

„Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála. Byl jsi celý měsíc v kómatu a doktoři nám říkali, že není jisté, jestli se ještě probereš." Zašeptala a silně mě objala. Jednou rukou jsme jí lehce jezdil po zádech a tou druhou jsem ji hladil ve vlasech.

„Slibuju, že už tě tu nikdy nenechám tak dlouho samotnou." Zašeptal jsem jí do ucha a ona přikývla. Nadzvedla hlavu a chtěla něco říct, ale to už se do pokoje vřítili ty čtyři magoři v doprovodu Paula.

„Bro, chyběl jsme nám. Tohle už prosím příště nedělej." Podíval se na mě vážně Harry a objal mě. Hned se na nás vrhl i zbytek a já měl pocit, že mě umačkají a i když mě z té jejich tíhy trochu bolela žebra, musel jsem se smát. Jsou to vážně prdlouši.

Na moje požádání mě už po týdnu pustili domů, i když si mě tam chtěli nechat kvůli pozorování, ale já odmítnul. Chtěl jsem už nýt konečně doma a hlavně, být s Noell. Jenže jsem si moc nepolepšil. Jestli jsem si totiž myslel, že v nemocnici mi nic nedovolily, tak to jsem byl na omylu. Tam to bylo oproti tomuhle o dost lepší. Ale co, nemůžu jim mít za zlé, že se o mě bojí, já bych se taky bál, být na jejich místě.

„Li, my jedeme do MODESTU a Noell přijde za chvilku, tak se tu chovej slušně." Nakouknul mi do pokoje Louis a hodil na mě jeden z těch jeho vážných pohledů.

„No jo prosimtě, a teď už padej." Zasmál jsem se a naznačil jsem mu, ať už vypadne z mýho pokoje. Chvíli jsme poslouchal, dokud jsem neuslyšel klapnutí dveří. Až potom jsem se posadil a opatrně jsem se postavil na nohy. Za pomoci snad všechno nábytku v domě jsem se doplazil až ke schodům, kde jsem se na chvíli zastavil. Chytil jsem se pevně zábradlí a pomalu jsem scházel schody dolů. Už jsem byl skoro dole, když se mi zamotala hlava a začala se mi podlamovat kolena. Už jsem myslel, že za se za chvíli můj obličej setká s dřevěnou podlahou, ale to jsem se pletl.

„Liame, jseš normální?" Ozval se křik a během chvilky mě někdo držel pevně okolo pasu. Zamrkal jsem, aby rozehnal tu mlhu, co jsem měl před očima a podíval jsem se na Noell, která stála dole pod schody a netvářila se moc nadšeně. Pootočil jsem hlavu lehce doleva, abych se podíval, kdo mě to drží.

„Ty seš asi fakt pitomej, co?" Zasmál se Gerg a pomohl mi až do obýváku, kde jsem si sednul na gauč a on si sednul vedle mě.

„Co tu vůbec děláš?" Zeptal jsem se ho a vzal jsem si od Noell sklenici vody, kterou mi právě přinesla z kuchyně.

„Měl jsem tady nějakou práci, tak jsem si řekl, že se podívám za bráchou a venku jsem se potkal s Noell. No a pak jsem viděl tebe, ty magore, jak si to v klidu štráduješ ze schodů." Odpověděl mi a na konci se zasmál. Já jen protočil očima a položil jsem poloprázdnou sklenici na stůl.

„Niall s kluky jeli do MODESTU, ale tak za hodinu jsou tu." Řekl jsme mu a on kývnul. Noell si sedla do křesla a všichni jsme si společně povídali.

Noell:

Když jsem ho viděla na těch schodech, myslela jsem, že ho trefím. Kdybychom mu s kluky několikrát neříkali, ať nikam sám nechodí, ale ne, on musí mít prostě svojí hlavu.

„No a co ty Noell, co teď děláš?" Promluvil na mě Gerg, čímž mě probudil z transu. Podívala jsem se na oba dva a snažila jsem se nějak přijít na to, o čem se bavili.

„Já? No před tou nehodou jsem měla brigádu ve Starbucks, ale kluci mi ji zrušili, tak teď si hledám něco jinýho." Řekla jsem a on pokýval hlavou, jako že chápe.

„A o vejšce jsi nepřemýšlela?" Zeptal se a já zakroutila hlavou.

„Nejsem zrovna moc učební typ a navíc, ani nevím, co bych vlastně chtěla dělat." Odpověděla jsem mu s pokrčenými rameny.