Problém?

18.díl

Noell:

„Vstávej, máš tu odvoz.“ Probudil mě hluboký mužský hlas a otravná rána, jakoby něco mlátilo do něčeho kovového. S velkou námahou jsem teda otevřela oči a zamžourala jsem okolo sebe, abych zjistila, kde to jsem. Bohužel k mému zjištění jsem byla na záchytce a před mřížemi stál Louis a nevypadal moc nadšeně. Radši jsem nic neříkala a prošla jsem okolo něj se sklopenou hlavou. Ještě podepsal nějaké papíry a pak jsem zamířili k autu. Jenže to bylo Harryho auto. Docela by mě zajímalo, kde je to jeho. Asi jsem ho nechala před tím barem.

„Můžeš mi říct, co tě to napadlo?“ Zeptal se mě po chvíli ticha. Nezněl moc naštvaně, ale nadšený taky nebyl. No přiznejme si to, kdo by taky byl, že.

„J-já nevím.“ Špitla jsem a pořád se mu nepodívala do očí.

„Víš, co se stalo?“ Zeptal se a já zakroutila záporně hlavou. On si jen povzdechl a zastavil na červenou.

„Opila jsi se, pak jsi MÝM autem nabourala policejní auto a potom jsi s ním sjela do rybníka, takže je teď moje auto ubytované na šrotišti.“ Pronesl klidně, ale jak jsem ho tak periferně sledovala, začínal rudnout.

„O-omlouvám se.“ Špitla jsem a nepřestávala se dívat na své ruce, kterými jsem žmoulala lem svého šedého tílka, které páchlo alkoholem a cigaretovým kouřem. Neměla jsem odvahu se mu podívat do očí. Louis si povzdechl a jeho ruka se z volantu přesunula na mé rameno.

„Noell, já vím, že to máš teď těžké, ale……prostě to nemůžeš řešit alkoholem.“ Řekl a já jsem konečně sebrala všechnu odvahu, abych se mu konečně podívala do očí. On se na mě usmál a přitáhnul si mě do obětí. Až teď jsem si uvědomila, že už jsme před vilou.

„Já se nezlobím na tebe, ale na něj. Nebýt jeho, neopila by ses.“ Pronesl nakonec a vystoupil z auta. Chvíli jsme za ním nechápavě koukala. Copak on ví o tom, že mi Stev kupoval pití? A až pak, když jsem ho uviděla, mě to trklo. Vystoupila jsem z auta a pomalu jsem se došourala ke vstupním dveřím, které jsem za sebou potichu zavřela. Skopla jsem si z nohou boty a zamířila jsem rovnou ke schodům, s úmyslem si jít lehnout, protože mě děsně bolela hlava.

Stev:

Posadil jsem se na posteli a pořádně se protáhnul. Včera jsem to trochu přehnal, ale jen trochu. Musel jsem přeci nějak oslavit, že náš plán zatím vychází skvěle. Liama jsme odstranili, stejně tak i to děcko a teď už zbývá jen jediné, získat si plně její důvěru a pak….bum. Všechno bude dokonalé. Nic už to nemůžu zničit.

„Steve, už jsi vzhůru?“ Ozval se z vedlejší místnosti pisklavý hlásek. Otráveně jsem protočil očima a postavila jsem se. Natáhnul jsem si první trenky, které mi přišli pod ruku a s hlasitým zívnutím jsem vešel do obýváku, kde se na gauči rozvaloval Max a v kuchyni poskakovala zvesela Hanna, zřejmě za účelem připravit si něco k snídani.

„Co je?“ Zeptal jsem se jí otráveně, když se po několika minutách stále neměla ke slovu a zabývala se jen tím svým humusem, který měla na pánvičce před sebou.

„No co by bylo, jen jsem ti chtěla říct, že je snídaně.“ Zazubila se na mě a já si naštvaně odfrknul.

„A kvůli tomu jsi mě musela budit?“ Štěknul jsem po ní naštvaně a svalil jsem se vedle Maxe na gauč. Ten se jen zasmál a zapnul televizi, kde zrovna běželi zprávy. Když se tam objevila fotka toho blbečka Liama a Hanny, Maxovi se na tváří rozlil vítězný úsměv a já se taky pousmál.

„Koukám sestřičko, že si to náležitě užíváš.“ Neodpustil jsem si jízlivou poznámku na její účet. Ona na mě jen vyplázla jazyk a sedla si vedle mě.

„Jestli to takhle dobře půjde i nadále, náš plán se bude moc brzy uskutečnit a my se konečně dočkáme sladké spravedlnosti.“ Promnul si Max ruce (jako v těch filmech, když má někdo škodolibou radost) a já s Hannou jsme se usmáli.

Noell:

Probudila mě hrozná rána, která se ozvala z chodby. Polekaně jsem sebou trhla a prudce se posadila na posteli, což zapříčilo, že se uvnitř mé hlavy rozlila ostrá a bodavá bolest, která mě přinutila si zpátky lehnout. Obě ruce se automaticky přesunuli k mému čelu, které pevně sevřeli, snad aby zahnali tu příšernou bolest.

„Myslím, že tohle zabere líp.“ Uchechtnul se někdo, vedle mé postele. Trhla jsem sebou a natočila jsem hlavu na stranu, abych viděla do tváře tomu, kdo se tak potichu vkradl do mého pokoje.

„Děkuju,“ usmála jsem se na Harryho, který stál vedle mojí postele a v ruce držel sklenici s nějaký světle oranžovým roztokem. On se jen znovu zasmál, sednul si vedle mě na postel a tu sklenici mi podal. Na nic jsem nečekala a kopla jsem její obsah do sebe. Musela jsem se zašklebit, protože to bylo vážně odporné a to vyvolalo u Harryho další salvu smíchu.

Tak je tu opět další díl a já se opět omlouvám, že to tak dlouho trvalo. Doufám, že i když je to tak krátké, že se Vám to líbí :) Další díl příjde...zase nevím kdy :D ale pokusím se co nejdříve. Možná že už zítra :D Děkuju ta votes a komenty :)