Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Ráno

Probudila jsem se v bolestech. Byla jsem zbitá jak pes. Netušila jsem, kde se nacházím, ale byl u mě Kuro. On už nebyl naštvaný? Co se sakra stalo? Bolela mě hlava. Chytla jsem se za ní. Snažila jsem si vzpomenout na události z večera, ale dost jsem v tom selhávala. Zkusila jsem to popořadě.

Ještě včera na mě Kuro byl rozhodně naštvaný. Pamatuji si, že jsem mu objednávala jídlo a pak... pak někdo přišel a já dostala pěstí. To byl ten bod, od kterého jsem si toho moc nepamatovala. Jen útržky. Pamatovala jsem si, že ho Kuro škrtil. Pak až, že jsem byla ve vaně. Oh ano, ten pocit jeho stékajících slz po mém rameni. Víc už nic.

Podívala jsem se na něho. On okamžitě přerušil oční kontakt. Pomalu a smutně zabořil hlavu do mého krku. Bylo očividné, že toho litoval. Doslova ta lítost z něho sála. Byla jsem zmatená. Snažila jsem si trochu srovnat myšlenky. Takže on mě prodal?! A pak toho litoval a tak ho zabil? Chtěla jsem se posadit. Ale jak jsem zatnula břišní svaly, bolest mě okamžitě položila zpátky. Zasyčela jsem.

„Keiro! Musíš zůstat ležet," začal Kuro hned panikařit.

„Dojdu ti pro prášky na bolest. Hned jsem tu," řekl a okamžitě vystřelil z místnosti.

Jak jako že jsem měla zůstat ležet. To jsem se tu měla pochčít? Možná by fakt bylo lepší aspoň počkat na ty prášky, aby to nebylo tak bolestivé.

Rozhlídla jsem se po místnosti. Byla velmi pěkná a útulná. Daleko větší, než ta předchozí Kurovo místnost. I tahle ale působila staromódně, kvůli starému zdobenému dřevěnému nábytku. Měl tu dokonce i herní koutek.

Kuro se brzy vrátil. Nesl tácek s vodou, práškem a mastičkou... To snad ne. Že na mě nechtěl šahat s tou mastičkou? Už tak to bolelo jako čert.

Prášek jsem spolkla a zapila. Kuro chytl peřinu a pomalu mě začal odkrývat. Já ji ale přichytila.

„Namažu ti ty rány," řekl mi starostlivě.

Rychle jsem zakroutila hlavou.

„Rychleji se to zahojí... A taky to nebude tolik bolet," nedal se. Vzdychla jsem si a peřinu pustila. Odkryl mě. Neměla jsem nic na sobě. Když se na mé tělo podíval na chvíli sklopil hlavu. Z postele jsem cítila, jak zatnul pěsti. Ležela jsem na zádech a většinu ran jsem cítila právě na břiše a hrudníku. Začal s mazáním. Pokaždé, co se dotkl některé z podlitin, jsem zasyčela. Věděla jsem, že se snažil být opatrný a jemný, ale bolelo to. Když byl hotový s břichem a hrudí, znovu mě přikryl.

Zadíval se mi na tvář a nabral si mastičku. Musela jsem mít modřinu i na ní. Nejspíš po té pěsti. Když mastičku začal roztírat, všimla jsem si, že se mu třese ruka. Chytla jsem ho, abych ten třes zastavila.

„Třeseš se," poznamenala jsem. Pevně mou ruku sevřel.

„Byl jsem takový hlupák..." řekl chvějícím se hlasem. Čelem se opřel o mou hruď.

„Odpusť mi to."

Teď už se chvěl celý. Bylo mi ho líto. K mému vlastnímu překvapení jsem mu neměla za zlé, že mě chtěl prodat. Měla jsem pocit, že jsem si to z části zasloužila. Nechoval se ke mně špatně a já mu to oplatila křikem a nespokojeností. Mohla jsem být jen ráda, že si obchod rozmyslel. Navíc mě těšilo, že už na mě nebyl naštvaný.

„Odpouštím ti," řekla jsem mu, abych ho uklidnila. Překvapeně zvedl hlavu. Stále se chvěl.

„Nemám ti to za zlé," dodala jsem.

„Keiro! Prodal jsem tě a nestihl jsem ani zabránit tomu, jak tě zbil! Jak mi to nemůžeš mít za zlé?!" křičel nechápavě a zoufale.

„Nejsem jen otrok? Máš právo mě prodat, když se mnou nejseš spokojenej."

Chvíli na mě jen zíral.

„Tobě to ještě nedochází, že ne?" zeptal se zdrceně.

Co mi teď unikalo?

Povzdechl si. Lehl si znovu vedle mě. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem teď chápala správně jeho emoce, ale zdál se být zklamaný. Co se to dělo? Nic jsem nechápala. Ale aspoň přesunul hlavu z mé hrudi. Ještě chvíli a bolestí bych se rozbrečela.

Přisunul hlavu blíž té mé.

„Už nikdy nedovolím, aby se tě někdo jenom dotkl. A už nikdy nebudu takový hlupák," procedil skrze zuby.