Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Deprese

Vzbudila jsem se. Bylo mi hrozně. Ne fyzicky, ale psychicky. Zaspala jsem aspoň ten třes, ale nic jiného se nezměnilo.

Jaký smysl mělo dál takhle žít, když jsem ztratila všechno, čeho jsem v životě dosáhla? Všechno teď bylo zmařené. Tolik let mi trvalo si vybudovat kariéru jako umělec a to všechno jen, abych to zase ztratila a svobodu s tím. Nikoho nezajímalo, co se mnou teď bude. Byla jsem pro ně mrtvá. Nebyla jsem teď nikdo. Doslova. Jen věc. Hračka.

Slyšela jsem, jak za mnou přišel. Bylo mi to ale jedno. Všechno mi už bylo jedno.

„Keiro..."

Ucítila jsem, jak mě pohladil po rameni. I to mi bylo ukradené. Povzdechl si.

„Mrzí mě to."

Po chvilce znovu odešel.

Vrátil se po pár hodinách a přinesl jídlo. Vzal ho až ke mně.

„Najez se Keiro... at'ti není ještě hůř."

Nechal mě tam s tím samotnou. Nechápala jsem, proč mě ještě neznásilnil, když jsem se mu ani nebránila.

Znovu se vrátil až večer. Tedy soudě podle toho, že přicházel každé ráno, tak by to teď časově odpovídalo večeru.

„Proč jsi se nenajedla?" zeptal se ustaraně.

Upřímně jsem vůbec nechápala, proč se takhle choval. Sám mi dal jasně najevo, že jsem byla jen jeho otrok, tak nevím, na co si teď hrál.

„Nemám hlad," odpověděla jsem mu nezaujatě.

Odešel.

Majitelovy poznámky. Den 3.

- je to horší, než jsem předpokládal. Kvůli depresi odmítá jíst. Na mě nijak nereaguje a to i včetně doteků. Mohl bych jí udělat doslova cokoliv a bylo by jí to jedno. Samozřejmě něčeho takového nehodlám zneužívat. Potřebuji ji znovu dostat na nohy. Mám pár nápadů, jak toho docílit. Zítra se rozhodnu, který bude nejvhodnější.

Poznámky autora: Keira je v depresi, což ovlivňuje i to, kolik toho kolem sebe vnímá. Proto i velmi krátká kapitola. Přidala jsem k ní rovnou i poznámky jejího majitele.