Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Rozhovor

Nějakou chvíli jsme tak ještě zůstali ležet. Já počkala až zabere prášek a potřebovala jsem si konečně dojít na ten záchod. Kuro mi pomohl. Možná to bylo jen tím práškem a možná i mastičky udělaly své, ale už to nebolelo tak hrozně. Když jsme se vrátili do postele, oba jsme zaujali svoje původní pozice. Já na zádech a Kuro přitulený na mém boku. Měla jsem hromadu otázek a on se zdál být už v klidu.

„Mám spoustu otázek," svěřila jsem se mu. Chtěla jsem zjistit, jestli má náladu si povídat.

„Tak do mě," odpověděl. Zdál se být trochu nadšený.

„Kde to jsme?" začala jsem s tou, která mě zrovna přišla nejdůležitější.

„Nepamatuješ si?" zeptal se. Já zakroutila hlavou.

„Po tom, co jsem dostala pěstí, tak si pamatuju jen útržky."

„Jsme teď mimo sklep. Celé tohle je vila, kde já a můj bratr žijeme. Sklep používáme jen k pár účelům. Jak jsou ale noví otroci vychováni, tak jsou puštěni po vile. Mají tu volnost. Tohle konkrétně je můj hlavní pokoj," zodpověděl mi můj první dotaz.

„Takže jsem měla být taky puštěna po vile po tom, co sis myslel, že si mě vychoval?" zeptala jsem se s důrazem na to, že si to pouze myslel. Zasmál se.

„Zbožňuju tvou upřímnost Keiro," řekl mi zasněně.

„A ano, měla bys o trochu větší volnost," dodal.

„A proč neutečou?" nechápala jsem.

„Nemůžou. Není jak."

Podívala jsem se na okna. Nezdály se být nějak zvlášť zabezpečený.

„Nedají se otevřít ani rozbít," odpověděl mi, aniž bych se stihla zeptat.

„Tak jsou ti otroci málo kreativní," odpověděla jsem mu já. On se opět usmál.

„Už se nemůžu dočkat, jaký plán úniku vymyslíš ty," zaflirtoval.

Nezdálo se, že by ho to nějak trápilo. Musel si být jistý, že se mi to nepovede.

„Aby jsi mě nepodcenil," bránila jsem se.

„Jen jestli nepodceňuješ ty mě," řekl sladce. Rukou mě pohladil po tváři. Já se ale nehodlala vzdát chvíle, kdy mi na vše odpovídal a nevztekal se u toho.

„Kolik už si cvičil otroků?" to byla další otázka, co mě zajímala. Zdálo se, že dřív byl sebejistý ohledně výcviku.

„Před tebou jsem pomáhal jen s pár dalšíma," odpověděl mi.

„A na to jste museli upravovat celou místnost?" nechápala jsem. Přišlo mi zvláštní, že by dělali obří postel jen kvůli pár otrokům, co už jsou stejně většinou převychovaný.

„Ah, ta místnost původně sloužila k něčemu úplně jinému... Patřila mému bratrovi a on si ji upravil na harém místnost. Nakoupil si spoustu sexualních otrokyň a... dál to už asi nemusím popisovat. Po nějaké době ho to ale přešlo a tak jsme tu místnost začali využívat k výcviku."

„Aha," řekla jsem zaraženě. Takovou odpověď jsem nečekala. Proboha! A já tam spala!

„A co to prase ze včera? Není ještě v té místnosti?" zeptala jsem se tentokrát na bližší události.

Kuro se trochu podivil nad oslovením, který jsem pro kupce použila.

„O něho jsem se už postaral," řekl prostě.

„Nebudeš mít kvůli tomu problémy?" ptala jsem se dál.

Usmál se.

„Podceňuješ mě... Dokážu zařídit věci. Není ani zdaleka první, koho jsem zabil," odpověděl mi.