Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Hračka

Probudila jsem se znovu do temnoty. Cítila jsem přes oči stále pásku. Neseděla jsem ale už na studené zemi a dokonce jsem měla oblečení. Nebylo toho moc, pocitově se to zdálo být jako lehká košilka na spaní. Spodní prádlo ale stále chybělo.

Daleko více mě zajímalo, kde jsem to byla a na čem jsem seděla. Bylo to až příliš měkké a hedvábné na to, aby to byla zem. Spíše postel.

Pokusila jsem si sundat pásku, ale řetěz mi zastavil ruce dřív, že jsem se vůbec přiblížila k hlavě. Bylo to velmi podobné jako v té tmavé místnosti předtím. Všimla jsem si ale ještě něčeho. Můj krk nestuděl od kovového obojku. Obojek jsem stále měla, ale zdál se být jiný, až chlupatý. Možná že byl potažený plyší nebo něčím podobným. Zdál se mít i jinačí tvar. Nebo alespoň neměl žádné ostré hrany.

Hned vedle sebe jsem uslyšela pobavené zachichotání. Ztuhla jsem. Nezdálo se ale, že by se chystal něco říct. Opřela jsem si hlavu o zeď a už dál nic nedělala. Nehodlala jsem mu tam dělat nějaké divadlo.

„To je vše?" zeptal se napjatě. Já na něho nereagovala. Uslyšela jsem velmi jemné zašustění.

„Co kdybych ti řekl, že vedle sebe máš nástroje na to, aby ses od pásky a řetězů osvobodila?" ozval se těsně vedle mého ucha jeho vibrující hlas. Tohle nejspíš byla past. Pravděpodobně bych našmatala něco velmi odlišného. Nehodlala jsem mu na to skočit.

„A co kdybych já tobě řekla, že nejsem žádná hračka!" odpověděla jsem mu agresivně a s vyceněnými zuby otočila hlavu směrem, odkud vycházel jeho hlas. On spokojeně zamručel.

„Co dalšího mi chceš říct?" zeptal se slastně.

„Sundej mi tohleto všechno!" přikázala jsem mu za doprovodu chrastění řetězů. Slyšela jsem, jak se lehce zasmál.

„Opravdu ti mám sundat... všechno?" zeptal se pro jistotu.

Se zavrčením jsem odvrátila hlavu. Tuhle hru jsem s ním hrát nehodlala. Vedlo by to stejně jen k jedné věci.

„Jsi velmi chytrá," řekl mi obdivuhodně.

„Všiml jsem si toho už když jsi byla na pódiu."

To byl důvod, proč mě koupil? Protože jsem se mu zdála být chytrá?

„Já ale také dokážu být... vynalézavý," zopakoval slovo, kterým se mě dřív snažil vystihnout vyvolávač.

Slyšela jsem jak vstal a odešel. Kam proboha šel? Já znovu zkusila pevnost řetězů. Na chvíli mi i prolítlo hlavou, že bych mohla opravdu zkusit zapátrat rukama kolem sebe, zvlášť když byl teď pryč. Ale pokud sám sebe nazývá vynalézavým, pak by ten odchod mohl být jen úmysl k tomu, abych se odvážila něco vyzkoušet.
Asi po dvou minutách se znovu vrátil. Tentokrát ale následován úžasnou vůní. Znovu si sedl na stejné místo.

„Řekni, kdypak jsi naposledy jedla?" zeptal se. Vonělo to jako burger! Cítila jsem, jak se mi sbíhají sliny. Odpověď na jeho otázku jsem ale ani sama neznala. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala. Naposledy jsem jedla ráno v den aukce a samotná aukce byla až odpoledne.

„Máš jídlo někde vedle sebe. Pokud máš hlad, budeš ho muset najít," oznámil mi. Opravdu mi to neulehčoval. Jen mě zajímalo, jestli by mi dal nakonec jídlo sám, kdybych jeho hru odmítala hrát, nebo jestli by mě nechal hladovět.
Začala jsem si ale všímat jedné věci. Jak teď bylo jídlo na jednom místě, dokázala jsem ho podle vůně lokalizovat. Chvíli jsem ještě nasávala vůni, abych si byla naprosto jistá, že bude tam, kam sáhnu. Zvedla jsem ruku a riskla to. Místo, kam jsem ji položila ale bylo prázdné.

„Podvádíš," postěžovala jsem si. On se začal smát. To místo, kde jsem měla ruku bylo ještě teplé! Bylo zřejmé, že to přesunul těsně před tím, než jsem tam tu ruku položila.

„Nevzpomínám si, že bych kdy zakázal pohyb věcmi," řekl humorně. Zkřížila jsem ruce. Tedy jen částečně, kvůli řetězům to nebylo úplně jednoduché.

„Dobrá tedy. Dál už s ničím hýbat nebudu," slíbil mi.

Cítila jsem, že vůně vycházela z jeho směru. Mohla jsem tím směrem nahmatat cokoliv a on dobře věděl, jak jsem nenáviděla doteky. V tu chvíli jsem seděla v tureckém sedě. Napadl mě ještě jiný způsob, jak si alespoň sundat tu pásku z očí. Skrčila jsem nohy a kolena dala do vzduchu. Pokusila jsem se je dát co nejblíže k hlavě. Muselo chybět pár centimetrů mezi koleny a páskou. Kdybych se hodně napnula, možná by se mi jí podařilo kolenem odsunout. Napnula jsem hlavu co nejvíce to šlo. Obojek mi v tom dost bránil.

„Snažíš se uškrtit?" zazněl jeho hlas.

Ucítila jsem koleno na své tváři. Vyjde to! Snažila jsem se tu pásku odstrčit. Nemohla jsem ale dýchat. Měl pravdu, doslova jsem se tam škrtila. Jak jsem se ji snažila krkolomně sundat, povedlo se mi s ní kolenem škubnout. Uzel povolil. Já okamžitě hlavu vrátila do původní pozice. Hlubokým nádechem jsem znovu naplnila plíce vzduchem. Povolená páska mi spadla z obličeje.