Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Psychiatr

Musela jsem jít na další výslech. Chtěli po mě víc informací. Poprvé na mě nejspíš netlačili, protože všechno bylo tak čerstvé, ale teď mi fakt lezli na nervy. Nevěřili mi ani, jak jsem se dostala na svobodu. Řekla jsem jim jednoduše, že mě můj majitel pustil, ale to pro ně bylo příliš neuvěřitelné. Že prý kdyby se mě chtěli zbavit, tak by mě zabili a ne pustili, že puštěním by moc riskovali a takový věci.

Donutilo mě to přemýšlet nad tím, že jsem pravděpodobně žila jen proto, že to tak Kuro chtěl, ale musela jsem pro něj představovat riziko. Přeci jen jsem věděla jak vypadal a jak vypadala spousta dalších lidí z té organizace. A vzhledem k tomu, že jsem mrtvá ještě nebyla, musel mít nějak zajištěné i to, abych nemluvila. Někdo z těch lidí na policii pro něj určitě pracoval. Bude proto nejlepší, když budu držet pusu.

Ptali se mě taky, jak Kuro vypadá. Vymlouvala jsem se na to, že jsem byla v temné místnosti a na cokoliv dalšího, co mě zrovna napadlo.

Když ze mě nic nového nedokázali dostat, začali hrát na city. S tím, jak kvůli mně může umřít hromada lidí, protože to můžou zastavit, ale já jim s tím nepomáhám a jak se sebou budu moct žít a tak dál. Klasika. Tyhle věci na mě moc nepůsobily.

Po tom všem mi přikázali, že musím začít navštěvovat psychiatra. Snažila jsem se z toho vykroutit, ale dost na tom trvali. První sezení jsem měla mít hned po výslechu.

Zaklepala jsem na dveře psychiatra. Otevřel mi zhruba třicetiletý pohledný týpek. Měl blonďaté nagelované vlasy, kvádro a pěknou postavu. Hned jak mě uviděl, tak se přátelský usmál a podal mi ruku.

„Vy musíte být Keira. Já jsem Alex. Rád vás konečně poznávám," řekl mi, zatímco jsme si třásli rukou.

„Konečně? To jsem tu nějaká celebrita nebo co?" zeptala jsem se ho otráveně. V první řadě jsem tam ani nechtěla být. Bude se s tím muset nějak smířit.

Zasmál se tomu a pozval mě dál. Uvelebila jsem se na gauči, který byl naproti křeslu, do kterého si sedl on. Něco se mi na něm nezdálo. Prohlížela jsem si ho.

„Neznáme se?" zeptala jsem se. Na milisekundu ztuhnul, ale zase to bylo hned pryč.

„Ne... nemyslím si. Jste zajímavá. Pamatoval bych si někoho takového," pokusil se mě ujistit. Dbal až příliš na to, aby vypadal věrohodně. Lhal. Poznala jsem to. Tyhle věci ke mně šli přirozeně. Vždycky jsem poznala, když mi někdo lhal. Teda až na Kura. Ten byl v hodně věcech odlišný od ostatních.

Snažila jsem si dát všechno dohromady. Už jen ten pozdrav, který zvolil, byl dost zvláštní. Jako kdyby mě znal už delší dobu. Došlo mi to.

„Vím o tom, čím jste si prošla. Muselo to být hrozné. Jak se po tom všem cítíte?" zeptal se. Nespouštěla jsem z něho oči.

„Zdrceně," odpověděla jsem.

„A přesně proto jsme tady. Musíte to ze sebe dostat! Povězte mi víc!" řekl nadšeně a energeticky.

„Udělala jsem velmi špatné rozhodnutí... a teď jsem trestaná tím, že mě sledují všichni jeho lidé," řekla jsem mu. Nepatrně znervózněl.

„To je paranoia. Prý vás pustil na svobodu jen tak. To je velmi nezvyklé a tak se s tím váš mozek smiřuje pocitem, že jste sledována," vysvětlil. Zasmála jsem se jeho odpovědi.

„Povězte mi, jaký jste měla vztah s tím Kurokamim?" ptal se dál.

Odfrkla jsem si.

„Tohle je nuda. Co kdybychom to udělali zajímavější a začala jsem se ptát já?" zeptala jsem se a pozvedla obočí. On pokrčil rameny.

„Pokud vás něco zajímá, tak se klidně ptejte," pobídl mě. Stále se snažil být přátelský.

„Jak se má Kuro?" zeptala jsem se ho se škodolibým úsměvem.

„Myslíte si, že se s ním znám?" zeptal se a dělal překvapeného.

„Nemyslím, vím. Viděla jsem tě tehdy na té akci," řekla jsem mu a zaujatě ho sledovala. Chvíli na mě nevěřícně koukal. Nejspíš přemýšlel, jestli se to má ještě snažit ututlat.

„Bylo by velmi zábavné zjistit, jak moc by tahle informace zajímala policii," dodala jsem. On se začal smát, z plných plic. Trpělivě jsem čekala, až ho to přejde.

„Ty si vážně myslíš, že by tě nechal jít a tohle všechno neměl pojištěné?" zeptal se mě sarkasticky. Věnovala jsem mu milý úsměv.

„Konečně se někam dostáváme, hmm?" řekla jsem mu spokojeně. Došlo mu, že mi nešlo o nic jiného, než ho dostat k mluvení pravdy.

„Myslíš si snad, že mě můžeš ovládat?" zeptal se podrážděně. Zasmála jsem se.

„Copak se mi to nedaří?" zeptala jsem se tentokrát sarkasticky já.

„Kurokami mě upozorňoval, že budeš oříšek," svěřil se mi.

„Takže proč jsem tady? Proč mě sem poslali?" zeptala jsem se.

„Po něčem takovém je povinností si najít psychiatra, aby pomohl se vypořádat s tím, co se ti dělo. Kurokami jen zařídil, abys měla toho nejlepšího," pyšnil se.

Znamenalo to, že Kurovi na mně pořád záleželo? Nebo jen chtěl, abych byla obklopená jeho lidmi, aby měl jistotu, že nikomu nic neřeknu? Nevěděla jsem, jak bych tuhle informaci z něho mohla dostat.

„Chci s ním mluvit," poručila jsem si. On si odfrkl.

„To snad nemyslíš vážně," řekl mi.

Jestli se přes něho ke Kurovi nedostanu, tak tady jen ztrácím čas. Vstala jsem a dala jsem se na odchod.

„Ještě jsme neskončili!" křičel za mnou.

„Pokud mi nemůžeš sehnat Kura, tak mi nemáš co nabídnout," řekla jsem při svém odchodu. Rázně jsem za sebou zabouchla dveře. Kliku jsem ale stále držela dole a hned po zabouchnutí dveře maličko pootevřela. Ničeho si nevšiml. Věděla jsem, že hned bude volat Kurovi a s pootevřenými dveřmi bych to měla uslyšet.

„Pane?... Ano, právě odešla... ano... omlouvám se... netušil jsem, že bude až tak moc... ano... ne... ano, na to naléhala... dobře... přeji pěkný zbytek dne," konec rozhovoru. Byl to Kuro. Zajímavé bylo, že před rozhovorem hrál telefon Alexovi a zvedal to on. Takže Kuro musel vědět, že jsem odešla a hned mu volal. Nejspíš to celé odposlouchal. Alespoň Kuro věděl, že jsem s ním chtěla mluvit. Buď se mi teď ozve sám a nebo se mnou už nechce mít nic společného. Nezbývalo mi, než jen počkat.