Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Bratr

 Vyšla jsem ven z pokoje a ocitla se v obrovitánské místnosti. Konkrétně v druhém patře. Hned naproti bylo zábradlí a dole obří hala. Byly tam hlavní vchodové dveře a poznala jsem dokonce i kovové dveře vedoucí do sklepa.

Sešla jsem dolu. První co jsem musela zkusit, byly právě vchodové dveře. Zamčeno. Fajn, to se dalo čekat. Vydala jsem se nějakou chodbou, abych se tam trochu porozhlédla. Vrtalo mi hlavou, co by se stalo, kdybych za Kurem do hodiny nepřišla. Nemyslela jsem si, že by mě vyloženě zbil nebo tak. Možná by použil elektrický šok? To by pro mě bylo ohromně bolestivé v mém stavu. A šahání už nemělo žádný význam. Možná by mě přeci jen nakonec připoutal k té posteli.

Ztracená v myšlenkách jsem málem do někoho vrazila. Muselo jít o otroka, měla podobný obojek, akorát v jiné barvě. Neměla toho moc na sobě. Doslova měla jen tanga. Její hruď byla asi 2x větší než ta má a to jsem si vždycky myslela, že moje není nejmenší. Bylo ale očividné, že nešlo o přírodní velikost. Za ní se objevily ještě další dvě postavy. Jednu z nich jsem poznávala. Neúmyslně mi sklouzl pohled na není ruku. Měla jí ještě obvázanou. Když mě uviděla, okamžitě ji přepadl strach. Tu třetí jsem neznala, ale byla daleko drobnější než my ostatní. A i daleko stydlivější. Když mě uviděla, tak se schovala za ostatní. Naprosto zrudla a snažila se nenavázat oční kontakt. Ty ostatní dvě na sobě měly košilky. Podobné té, kterou jsem mívala já.

„Kdo si?" zeptala se ta prsatá.

„Já jí znám! To je ta co mě pokousala!" postěžovala si Katie.

Já ztratila zájem se jimi nějak zabývat a pokusila jsem se je obejít.

„Je to pravda?! Otroci mají držet při sobě!" křičela na mě. Já jí ale nevěnovala pozornost. Chytla mě za rameno a otočila si mě k ní.

„Nešahej na mě," rozvrčela jsem se. Překvapeně ustoupila.

„Co se to tu děje!" přerušil nás další hlas přicházející chodbou za mnou. Všichni tři okamžitě sklopily hlavy. Byly najednou jak beránci. Měl je pěkně vycvičené. Kroky se zastavily kousek za mnou.

„Keira že?" zeptal se hlas. Já se neochotně otočila. Stál tam bratr Kura.

„No doprdele," ulevil si když mě, stále v Kurovo košili, sjel od hlavy až k patě. Párkrát se přitom zastavil na hrudi.

„Kuro si vybral kurva dobře," pokračoval.

Já mu věnovala jen velmi nezaujatý pohled.

„Vy tři, vypadněte odsud," poručil svým otrokům a dál si mě prohlížel. Přišel blíž. Koukala jsem mu přímo do očí. Bylo to první bližší setkání a potřebovala jsem mu dát najevo, že nepatřím mezi ty submisivní.

„Heh a brácha tě považuje za vychovanou," odfrkl si.

„Taky patřím jemu," odsekla jsem ho.

„Tak to by si mu to možná mohla občas dát i najevo," vyčítal mi. To napětí mezi námi by se dalo krájet.

„Ví vůbec, že tu jsi?" zeptal se.

„Nechceš se dojít zeptat jeho, ať mám klid?"

V jeho očích jsem blýskla zuřivost. Dlouhým povzdechem vypustil nějakou tu páru.

„Máš takový štěstí, že mám zakázáno se tě dotknout," řekl mi varovně. Očividně se dokázal udržet. Tudíž mi od něj nic nehrozilo a dál už mě nezajímal.

„Kuro ví, že tu jsem," odpověděla jsem mu už trochu klidněji a dala se zase na cestu.

„Chci, abys věděla jednu věc. Kuro je kolem tebe zranitelnější a jestli mu ublížíš, tak se s tebou nebudu srát a ukončím to. A je mi jedno, jestli se to Kurovi bude líbit nebo ne," upozornil mě. Zastavila jsem se a znovu se na něho podívala. Přišlo mi to zajímavé. Museli spolu mít velmi pevný vztah. Mohlo to být kvůli tomu, že jeho bratr byl jediný, ke kterému Kuro nebyl vyloženě dominantní. Dávalo by pak smysl, proč si líp rozuměl i se mnou, když ani já nepodléhala jeho dominantnímu chování.

„Nechci mu ublížit," řekla jsem mu upřímně. Byla to pravda, ale pokud by se mi naskytla možnost utéct, neváhala bych.

Zdálo se, že se mu ulevilo a povolil svojí napjatou pózu.

„Dneska má narozeniny, tak mu aspoň popřej," řekl mi a odešel. Já naprosto ztuhla. Narozeniny? A jak jsem mu asi měla popřát, když jsem pro něho nemohla mít ani žádný dárek? Sakra, proč mi to řekl. Teď budu mít výčitky svědomí. Kdybych se tohle nedozvěděla, tak bych byla bývala v pohodě. Když mu popřeju, tak určitě bude něco očekávat. Sakra! Vydala jsem se směrem, kterým odešel. Byl teď v nějaké místnosti, která vypadala jako obří obývák a pohrával si s prsy jedné z jeho otrokyň. První si mě všimla právě ona.

„Pane? Zírá na nás," upozornila ho. Podíval se na mě.

„Chceš se snad přidat?" zeptal se s úšklebkem.

„Nechtěl by si mi sehnat pro Kura dárek?" zeptala jsem se ho přímo a bez emocí.

„Hah, teď jsem ti dobrej co?"

„Mluvil si, jako by ti na něm záleželo. Nechápu, proč by měl být problém mi pomoct," nenechala jsem se.

„Až na to, že máš hromadu věcí, o který by stál."

Nechápala jsem. Co jsem měla a mohla bych mu dát?

„Například?"

„Například věrnost, submisivita, nebo pouhý slib, že mu neutečeš. Je toho spousta, co by od tebe ocenil," poradil mi. To nebylo zrovna co jsem si představovala. Věděla jsem, že tohle už dál nikam nevedlo. Beze slova jsem zase odešla.