Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Oblečení

 „Myslím, že ti taky pořídím otroka. Mohla by sis na něm vybíjet zlost a zjistila bys, že to je hrozně fajn věc," navrhl Kuro.

„Že by otrok měl otroka?" dala jsem najevo tu ironii.

On zvážněl.

„Nelíbí se mi, když si tak říkáš," svěřil se.

„Budu si tak říkat, dokud to tak bude," odpověděla jsem mu.

„Nemáš stejné zacházení, jako mají otroci," řekl nesouhlasně.

Já zdvihla ruku a chytla se za svůj obojek. Tím jsem mu dala jasně najevo, co jsem myslela.

„Utečeš mi, když to dám pryč," řekl smutně.

„Pak mi ale nevyčítej, že si tak říkám."

Zdálo se mi, že kdybych ho přesvědčila, že mu neuteču, tak by mi to oddělal. To by ale byla lež. Brala bych nohy na ramena při první příležitosti a já lhát neuměla.

„Zvykl jsem si na tebe Keiro," řekl mi smutně. Ležel teď v klidu a koukal mi do očí. Hodně mi to připomínalo jeho stav ještě před tou hádkou, kdy většinou jen ležel a nic neříkal.

„Kuro, já..."

Chtěla jsem mu říct, že já si na život ve vězení zvyknout nedokážu. Byla by to ale pravda? Před tím, než jsme se pohádali, tak mi nebylo tak zle. Dokonce jsem ani nepomyslela na to, že mě tam držel násilím.

Svou větu jsem nedořekla.

„Promiň mi to. Nedám to pryč. Neunesl bych, kdybych o tebe přišel," řekl mi lítostně.

„Vždyť si můžeš pořídit jiného otroka," nechápala jsem.

Kuro si odfrknul. Objal mě daleko pevněji. Nebyla to taková bolest jako po ránu, ale cítit byla. Hlavu schoval hluboko do mých vlasů.

„Keiro... Jak jen je proboha možné, že ti to pořád nedochází?... Jak to, že máš tak slabé sociální cítění?" zeptal se polohlasem.

Otočila jsem od něho hlavu. On se přes mě opatrně převalil na druhou stranu, aby mi znovu koukal do očí.

„Ty víš, proč to tak je že? Řekni mi to," požádal mě.

Já si vzdychla. Začala jsem s vyprávěním.

„Narodila jsem se jako nechtěné dítě. To se začalo projevovat hlavně když jsem začala chodit do školy. Doma jsem byla neustále bita a ve škole si mě vybrala učitelka k šikaně. Nebylo to tak, že by k tomu měla důvod kvůli chování, ale připomínala jsem jí někoho jiného. Naučila to i zbytek třídy a tak v době, kdy se vyvíjí sociální cítění jsem ho neměla jak vyvíjet. Dětem ze třídy jsem byla akorát pro smích a ven jsem se jinak nedostala. Naučila jsem se, že když něco chci, musím si to zařídit sama a tím jsem se řídila i zbytek života. Nikdy jsem k ničemu nikoho jiného nepotřebovala. Nehledala jsem si ani přátele. Občas jsem měla přítele, ale ani to nedopadlo dobře."

Kuro se zdál, že chvíli neví, co na to říct.

„Tak to je pěkně zkurvenej život. To je mi líto," řekl mi nakonec.

„Nemusí ti to být líto. Když člověk nezná nic jiného, tak si neuvědomí, že nemá dobrý život ale jen žije s tím, co má. A taky nebýt toho, tak si pravděpodobně ani nedokážu zařídit svůj vysněný život, kterého jsem dosáhla. Jen mi to prospělo," snažila jsem se mu vysvětlit.

„No rozhodně ti to neprospělo v sociálním cítění," odpověděl mi.

„Radši budu bez sociálního cítění než bez vysněnýho života," odbila jsem ho. Hned na to si uvědomila, že teď vlastně nemám už ani jedno.