Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Realita

Uběhlo pěkných pár hodin a už byl zase v místnosti. A to jsem doufala, že zbytek dne bych mohla mít klid. Teď, když jsem věděla po čem koukat, tak jsem si hned všimla, že má náramek zase na svém místě. Stoupl si kousek ode mě.

„Vstaň," řekl klidně.

Ignorovala jsem ho. Slyšela jsem, jak odepnul krabičku z náramku. Psychicky jsem se připravila na šok, který vzápětí i přišel. Ne moc silný. Co jsem si všimla, tak začínal zlehka.

„Vstaň," zopakoval.

Další šok, tentokrát o něco silnější.

„Budu to dělat tak dlouho, dokud nevstaneš," řekl mi chladně.

Při každém dalším šoku jsem byla akorát víc a víc rozzuřená. Po pátém jsem už s agresivním zavrčením vstala, jen abych od něho mohla jít pryč.

„Stůj," přikázal mi.

Neposlechla jsem ho.

„Keiro!" zakřičel přísně.

V tu chvíli jsem už zuřila. Nasraně jsem se na něho podívala a vyrazila okamžitě za ním. Zastavila jsem se až těsně před jeho obličejem.

„Neřekla jsem ti své jméno jen aby si ho zneužíval!" zakřičela jsem mu vztekle do tváře.

„Chci, abys mi o sobě řekla víc," řekl naprosto chladně, jako by se nic nedělo.

„Ne!" odpověděla jsem mu tentokrát chladně já. Ignorovat rozkazy byla jedna věc, ale přímý odpor byla věc druhá a toto bylo poprvé. Zároveň to bylo poprvé, co jsem v jeho očích uviděla záblesk zloby. Chytl mě pod krkem a srazil mě ke stěně. Byl na mě namáčklý, takže jsem se nemohla moc hýbat. Dál si mě přidržoval abych ho nemohla ani pokousat. Mohla jsem pouze vrčet. Ruce mi zůstaly volné, držela jsem jimi jeho ruku a snažila se osvobodit. Byl i způsob, jak toho dosáhnout, ale bylo by to pro něho velmi bolestivé a pravděpodobně by to vedlo k horším věcem. Tudíž jsem si to nechávala v záloze a počkala, kam to povede bez toho.

„Zapomínáš, že tu nejsi v pozici, kdy můžeš beztrestně odporovat," řekl mi opět svým chladným tónem.

„A obojek není jediná věc, kterou tě můžu potrestat."

Při téhle větě jsem ucítila jeho druhou ruku vklouznout pod košilku. Pohladil mě po pasu a přitiskl si mě k sobě snad ještě víc. Ruku tam nechal. Moje vrčení ještě více zagresivnělo.

„Doufám, že jsem se vyjádřil jasně," řekl a pustil mě. O krok odstoupil. Já si sedla a do trucu jsem zkřížila ruce. Tohle pro mě bylo velké ponaučení. Raději ho budu už jen ignorovat místo odporování.

Sedl si naproti mně. Já trucovala a nekoukala se na něj. Museli jsme tam takhle sedět aspoň 15 minut. Pravděpodobně čekal, až se uklidním, což mu i z části vycházelo, protože jsem už tolik nezuřila. Byla jsem si vědoma toho, že to byla moje chyba. Trucovala jsem ale dál.

„Řekni mi o sobě víc," požádal mě tentokrát s jemný a klidným hlasem.

Ani jsem se nehnula.

„Proč si mi neřekla tvé pravé jméno, když jsem se na něho ptal?" zeptal se.

Překvapilo mě to. Nechtěla jsem s ním mluvit, ale taky se mi nelíbilo, že mě osočuje ze lži.

„Řekla jsem ti jméno, které já sama považuju za své pravé," odpověděla jsem mu, aniž bych se na něho podívala.

„Proč se ti nelíbí tvé rodné jméno?" ptal se dál. Tentokrát šla v hlase poznat zvědavost. Odkud sakra věděl, že to nebylo mé rodné jméno?

„Nikdo mi tak neříká. Lidé mě znají jako Keiru," odpověděla jsem mu. Už opadlo i moje trucování. Skrčila jsem nohy k sobě, objala je a položila si hlavu na kolena. Koukala jsem do země.

„Co jsi dělala před tím únosem? Měla jsi nějakou práci?"

Já jen kývla hlavou.

„Měla jsi přítele?" ptal se dál.

Forma té otázky mě zaujala a vzhlédla jsem k němu.

„Co to je za otázku... Má to snad znamenat, že kdybych přítele měla, tak ho už nemám?" zeptala jsem se trochu podrážděně. On byl mou náhlou otázkou překvapený.

„Jsi teď moje!" odpověděl mi důrazně a pohledem se mi zaryl do očí.

„To je blbost," zamumlala jsem a znovu si položila hlavu na kolena.

„Měla jsi přítele?" zeptal se znovu a naléhavěji. Měl teď tak přísný pohled. Tolik emocí snad za celou dobu neprojevil. Mohla to být žárlivost? Asi by to i dávalo smysl, když za mě dal 50 melounů a myslel si, že patřím jen jemu.

„Neměla jsem přítele těsně před únosem," dala jsem mu, co chtěl. On okamžitě povolil z napětí a hluboce si vydechl. Tak to vypadalo, že jsem našla jeho slabinu. Jen né ten typ slabiny, který bych se měla snažit využít. Mohlo by to pro mě skončit velmi špatně.

„Měla jsi spokojený život?"

Já si povzdychla.

„Ano měla. A stálo mě to hodně, abych toho dosáhla," odpověděla jsem mu. Musela jsem znít smutně. Celé tohle vyptávání mi emočně nedělalo dobře. Připomínal mi tím, co všechno jsem ztratila.

Strčil ruku do kapsy a vytáhl mobil. Na chvíli se do něho zahleděl. Displej otočil ke mně.

„Byla tohle tvá práce?" zeptal se. Na displeji byl něčí instagram. Každou z těch fotek jsem moc dobře znala. Byly to mé malby. Sevřelo se mi srdce a odvrátila jsem zrak. Bylo mi zle. Ode dne, co mě unesli jsem si ani jednou jedinkrát nepřipustila, co se vlastně děje. Přišlo mi to jen jako zlý sen, co stačí přečkat a bude zase dobře. Až ty fotky mě vtáhly do reality. Byla jsem tak v háji! Snažila jsem se s tou náhlou zoufalostí bojovat, ale nešlo to. Rozklepala jsem se.

„Keiro..."

Nevydržela jsem tam sedět ani o vteřinu déle. Rychle jsem vstala a zamířila na záchod. On se mě nesnažil nijak zastavit. Na záchodě jsem se sesypala. Snažila jsem se s tím psychicky vyrovnat, ale nic nepomáhalo. Zůstala jsem tam mnoho hodin.

Když jsem konečně vylezla, na posteli před dveřmi byl talíř s jídlem. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Vrátila jsem se do svého kouta postele a pokusila se spát.