Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Příjezd

Bylo zajímavé jet limuzínou. Být ale zavřená v tak malém prostoru s Kyioshim, člověkem který mě nesnášel, už tak příjemné nebylo. Musel si toho napětí všimnout i Kuro. Nalil nám oběma šampaňské, které se v autě nacházelo. Sám si vzal taky. Jediný kdo nedostal, byla Kyioshio otrokyně.

Všimla jsem si, že měla velmi zachmuřený výraz. Mohlo by mi to být úplně jedno, ale něco mi říkalo, že to nebylo poprvé, co jela na takovou akci a věděla, co ji čekalo. Znervózňovalo mě to. I já chtěla vědět, co se bude dít.

„Proč je tak smutná?" zeptala jsem se. Kyioshi se uchechtl.

„Protože jí dneska čeká spousta práce," odpověděl mi, zatímco se na ní škodolibě culil. Ona uhnula pohledem.

„Není to nic, co by mělo dělat starosti tobě Keiro. Ty toho součástí nebudeš," pokusil se mě uklidnit Kuro. Vůbec to ale nepomohlo.

Zbytek cesty jsem byla velmi nervózní. Kuro to ze mě musel cítit, protože mě celou cestu hladil po ruce. Bavili se s Kyioshim o tom, co je všechno potřeba udělat a dalších věcech, kterým jsem nerozuměla. Trvalo nějakých 40 minut, než se auto zastavilo. Pohlédla jsem na otrokyni. Obě jsme měly nervózní a ustaraný výrazy. Vyšli jsme všichni ven. Stáli jsme před další obrovskou vilou, byla ale daleko větší. Všude stála hromada ozbrojených lidí. Pravděpodobně bodyguardi nebo stráže. Kuro poslal Kyioshiho napřed a otočil se na mě. Chytl mě za ramena a koukal mi hluboce do očí.

„Nemáš se čeho bát Keiro. Mám tu respekt a ty patříš ke mně. Nikdo si na tebe nic nedovolí, dobře?" ptal se mě ustaraně. Já od něho odvrátila pohled.

„To zvládneš. Když si zvládla přežít mě, tak tě už nic horšího potkat nemůže," pokusil se o vtip. Byl to pěkně hloupý vtip.

„Ale Kuro. Ty ses ke mně nikdy nechoval až tak špatně. Jak tohle můžeš říct," nechápala jsem. On se usmál. Asi jsem ho tím potěšila.

„Budu tě mít pořád na očích. Není se čeho bát," řekl a vyrazili jsme ke vchodu. Přimáčkla jsem se blíž k němu. Dokud jsem byla u něho, cítila jsem se alespoň trochu v bezpečí. Všechno ostatní mi přišlo tak nepřátelské. Stráže nás pustili dovnitř a ocitli jsme se v obrovské hale. Kousek před námi bylo obří schodiště, na které jsme zamířili. Okamžitě jsem na sobě ucítila hromadu pohledů. Spousta lidí před Kurem lehce poklonila hlavou. Kuro ale kolem nich procházel bez povšimnutí a velmi sebejistě. Jak jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že spousta z čumilů po mě skoro slintají. Byli nechutní. Cítila jsem se, skoro jak při aukci. To mě znovu nakoplo. Obrněla jsem se proti tomu a zahnala strach. Jak bych jim ukázala nějakou slabost, rozhodně by ji proti mně hned využili. Věnovala jsem jim všem znechucený výraz. Nervozita ale přetrvávala. Mezi nimi jsem si všimla i nějakých ženských. Ty mi naopak věnovaly pár nepěkných pohledů.

Přišli jsme do druhého patra. U vchodu bylo dokonce hned několik stráží. Zašli jsme do jedné z mnoha místností. Byla naprosto plná otroky. Všichni z nich měli obojky. Kuro mě zavedl na jeden z gaučů, co se v místnosti nacházeli. V tu chvíli byl obývaný pár otroky, ale při Kurovo rázném „vypadněte," se okamžitě přesunuli. Oba jsme si sedli. Naproti nám byla televize.

„Musím teď počkat, až se tu všichni sejdou. Bohužel do té doby nikomu nemůžu říct, že jsme ve vztahu. Bude nejlepší, když zůstaneš tady v této místnosti. Já budu hned ve vedlejší..." řekl, zatímco ukázal na otevřené dveře do vedlejší místnosti.

„Dveře zůstanou otevřené, takže na tebe uvidím. Kdyby se cokoliv dělo, něco si potřebovala, nebo se tě někdo jenom dotknul! tak mi to dej ihned vědět. Personál má jasné instrukce o tom, že se tě nikdo nesmí ani dotknout."