Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Schůze 2

Hned za dalším rohem se nacházela obrovská místnost. Byla tam spousta stolů k sezení a i těch s jídlem na stání. Okamžitě jsem se vydala k nim. Když už nic jiného, tak si alespoň zadarmo nacpu břicho. Sebastiána už jsem neměla v plánu nijak doprovázet.

„Keiro?" ozvalo se po mé pravici. Akorát ke mně mířil Kazuki. Měl nahozený svůj obvyklý přátelský úsměv. Bylo mi ale jasné, že mě teď musel nenávidět.

„Jaká pak to náhoda," řekl ironicky.

„Kazuki," pozdravila jsem ho zpátky. Nedokázala jsem se mu ale podívat do očí.

„Jak se daří na té... svobodě?" zeptal se.

„Udělala jsem chybu. Lituju toho," svěřila jsem se mu. Chtěla jsem k němu zůstat upřímná. Třeba by mě pochopil.

„Jak je na tom Kuro?" zeptala jsem se ho a konečně k němu vzhlédla. Doufala jsem, že o něm konečně něco zjistím. On se zaujatě pousmál.

„Záleží ti na něm?" zeptal se a pohledem se mi zaryl do očí. Já přikývla. Znovu se pousmál, tentokrát ale jinak, upřímně. Poplácal mě po zádech a odešel. Co to mělo znamenat? Proč mi neodpověděl? To přišel jen vyslídit jak se mám a nedal mi za to nic zpátky? To nebylo fér!

Nějakou chvíli jsem pak měla klid, než jsem uslyšela Kurovo hlas, rozléhající se celou obří místností. Prosil všechny hosty, aby usedli ke stolu, aby se mohlo začít. Vzhledem k tomu, že jsem byla Sebastiánův doprovod, musela jsem si sednout vedle něho. Když byli všichni usazení, začal s přivítáním, malým proslovem a hromadou informací. Bylo zajímavé sledovat, jakou tady nad všemi měl kontrolu. Také si nešlo nevšimnout, jak jsou někteří z hostů zmatení, že nesedím vedle něho.

Proslov byl u konce a lidé mezi sebou začali utvářet hloučky, kde se tvořily všelijaké dohody. Já zůstala sedět u stolu. A nebyla jsem jediná, kdo tak učinil. V čele celého stolu zůstal sedět i Kuro a sledoval mě. Srdce mi poskočilo. Pohled jsem mu vracela. Po chvíli vzal do ruky mobil a začal se věnovat jemu. Něco na něm psal. Trvalo to jen chviličku. Jak dopsal, znovu vzhlédl ke mně. V tu chvíli zavibroval mobil mně. Podívala jsem se, co se děje. Moc lidí mé číslo nemělo a tak bylo velmi neobvyklé, aby mi někdo psal.

Neznámé číslo: Moc ti to sluší.

Ztuhla jsem. Podívala jsem se zpátky na Kura. Usmál se na mě. Byl to on! Mé srdce znovu začalo bít jak o závod. To bylo poprvé, co jsem si ním od té doby komunikovala! Co bych mu na to měla odpovědět? Že mu to sluší taky? Nebo se mu za všechno omluvit a říct, že toho lituji? Nebo se ho jen zeptat, jak se má? Všimla jsem si jedné maličkosti, kterou jsem před tím přehlédla. Měl černou košili. Musela to být přesně ta, kterou jsem tehdy na sobě měla já. Vypadala úplně přesně. Začala jsem psát svou odpověď.

Já: Děkuji. Ty máš moc pěknou košili.

Podívala jsem se na něho. Zpráva mu přišla. Přečetl si ji a znovu se pousmál.

Neznámé číslo: Ještě voní po tobě.

V šoku jsem se na něho znovu podívala. On si přičichl ke své košili a slastně zavřel oči.

Já: Ty jsi jí nevypral?

Neznámé číslo: Jak bych mohl.