Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Schůze

Ještě ten den večer se mi ozval Sebastián. Říkal, že naléhavě potřebuje mou pomoc. Chystala se nějaká obchodní schůze a lidé si tam brali doprovod. Jenže jeho domluvený doprovod onemocněl a takhle narychlo neměl koho sehnat. Já se do ničeho takového plést nechtěla, ale dost mu na tom záleželo. Hodně naléhal a pořád opakoval, že jsem jeho poslední šance. Nakonec jsem se nechala ukecat. Domluvili jsme se, že mě následující den před večerem vyzvedne.

Byla jsem připravená akorát na čas. Vzala jsem si jediné šaty, které jsem vlastnila. Nenáviděla jsem šaty! Počkal na mě přímo před mým bytem.

„Ahoj Seby."

„Čau Keiro," pozdravili jsme se a objali. Nasedli jsme do auta a vydali se na cestu. S policejní hlídkou, která by mě jinak sledovala, bylo vše domluvené a o mém vyzvednutí věděli. Když jim bylo jasné, že na mě Sebastián dohlédne, tak neměli potřebu to dál řešit.

„Hrozně moc ti děkuji, že mi pomáháš Keiro. Je to pro mě dost důležitá schůze," děkoval mi.

„Seby, víš že já na tyhle společenské akce moc nejsem," řekla jsem mu nervózně.

„To je v pořádku. Není potřeba, abys cokoliv dělala. Jen tam buď se mnou," snažil se mě uklidnit. Nechtělo se mi to líbit, ale to dělala moje introvertní část. Doufala jsem jen, že nebudu muset na nikoho mluvit.

„Keiro... je tam jedno pravidlo. Dřív se stávalo, že se tyhle akce zvrtly a tak se dalo pravidlo, že doprovod nesmí mít nic s nikým jiným, než s kým tam přišli. Takže kdybys dostala chuť tam s někým flirtovat-"

„Jedu tam s tebou, tak tam budu s tebou. Nemusíš se bát," přerušila jsem ho. Spokojeně se usmál.

Zaparkoval v garáži nějaké obří budovy uprostřed velkého města.

„Tudy Keiro," řekl a vedl cestu. Zavedl nás do nějaké úzké chodby vedoucí bůh ví kam. Prošli jsme kolem rohu a chodba pokračovala dál. Já ale zůstala zmražená na místě. Na druhé straně chodby stál on. Poznala bych ho naprosto kdekoliv! Kuro! Všiml si nás. Okamžitě ztuhl. Byl stejně překvapený, jako já. Co to mělo znamenat? To mě Seby přivedl za ním? Né, to se mi nezdálo, Kuro na to byl až příliš překvapený.

Bože, vypadal tak dobře! Chtěla jsem se za ním rozeběhnout a obejmout ho! Nedokázala jsem z jeho výrazu vyčíst, jestli mě viděl rád. Co když mě nenáviděl? Přece jen jsem od něho odešla. Chtěla jsem se mu omluvit a říct mu, jak moc mě to mrzí. Oba jsme na sebe bez mrknutí oka jen zírali.

„Ty?!" ozval se druhý hlas, který si nás právě všiml.

„Jaká to náhoda. Snažíš se mi ulehčit práci s dodržením slibu?!" zeptal se Kyioshi zírající na mě. Rázně se vydal k nám.

„KYIOSHI!" zařval na něho Kuro, aby ho zastavil. Ten ihned poslechl a nechápavě se podíval na svého bratra. Kuro ale ze mě neztrácel pohled.

„Seby? Neříkal jsi, že jdeme na obchodní schůzi?" zeptala jsem se ho, aniž bych přerušila oční kontakt s Kurem. On se zasmál.

„Taky že jdeme. Je to obchod se zbraněma," řekl posměvačně. Vzplál ve mně vztek. Schválně mě vzal na takové místo po tom všem. A věděl, že tu bude Kuro! Chtěl se mu jen vysmát do očí a proto mě sem vzal.

„Myslím, že sis ukousl příliš velký sousto," upozornila jsem ho. On se znovu začal smát. Přešel mezi mě a Kura.

„On je neškodný Keiro," začal skoro křičet, aby si byl jistý, že ho uslyší i Kuro.

„Do té doby, dokud tu jsi ty, tak mi neublíží... A nezapomeň na to pravidlo o kterém jsem ti řekl," smál se dál a mrkl na mě. Prošel v těsné blízkosti kolem Kura. Né že by měl na výběr v tak úzké chodbě.

„Tak pojď... doprovode," pobídl mě.

Právě mi přiznal, že mě jen využil. Zuřila jsem. Znamenalo to, že mě už dřív opravdu manipuloval? Celou dobu jsem si myslela, že se mi z toho zajetí jen snažil pomoct a šlo mu o moje dobro. Ale šlo mu jen o sebe! Nechtěla jsem s ním už nic mít. Ale byl tady Kuro... Kdybych teď odešla, třeba bych ho už znovu neuviděla... O takovou příležitost jsem nemohla přijít. Musela jsem aspoň zjistit, co ke mně teď cítí. I kdyby mě nenáviděl, alespoň budu vědět, že se můžu posunout v životě dál.

Vydala jsem se k nim. Mé srdce bilo jak o závod. Kuro na mě stále zíral. Ani se nehnul. Když už jsem u něho byla blíž, nevydržela jsem se na něho koukat. Chtěla jsem ho. Tak hrozně moc jsem ho chtěla. Alespoň se ho dotknout. Chystala jsem se projít kolem něho dál. Před nosem mi ale přistála jeho ruka. Zatarasil mi cestu. Znovu jsem na něho pohlédla. Byl ode mě jen pár centimetrů. Koukali jsme si přímo do očí. Myslela jsem, že se mi rozskočí srdce. Z jeho výrazu jsem ale stále nedokázala nic vyčíst. Vůbec nic! Proboha Kuro, usměj se nebo něco! Dej mi najevo, co cítíš!

Museli jsme tak zůstat stát snad několik minut. Jak moc by bylo špatné, kdybych ho prostě políbila? Já tohle nevydržím. Pousmála jsem se. Pokusila jsem se mu aspoň svým výrazem říct, jak ráda jsem ho viděla. Jeho pohled najednou roztál. Uvolnil se. Úsměv mi vrátil. To je ono! Jeho nádherný úsměv. Zdálo se, že se mu ulevilo. Dal ruku pryč a měla jsem volnou cestu. Tohle bylo mučení! Proč od něho musím odejít? Já chci být s ním! Povzdychla jsem si a vydala se za Sebastiánem.