Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Sebastián

Kurovi začal vyzvánět mobil. Zvedl ho. Copak nevěděl, že se při řízení nesmí telefonovat?

„Co?... Teď?!... Ne, ale beru jí sebou..." vzdychl si a podíval se na mě. Měl tak smutný a lítostný pohled.

„... fajn... za 20 minut sem tam." Položil to. Tázavě jsem se na něho koukala. Byla jsem si jistá, že byla řeč o mně. On se ale mému pohledu vyhýbal.

„Vezmu tě zpátky do klubu," řekl nakonec.

„Musím něco zařídit a bude lepší, když u toho nebudeš," dodal nešťastně. Muselo jít o něco vážného zahrnující krev, když mě nemohl mít u sebe. Znervózňovalo mě to.

„Proč mě nevezmeš domu?" nechápala jsem. Stejně dřív nebo později se doma budu muset ukázat kvůli hlídce a teď se zdálo, že na to byla ta pravá chvíle.

„Protože to u tebe doma není dostatečně bezpečné a já bych na tebe teď nemohl dávat pozor. Bude daleko lepší, když budeš v klubu," vysvětlil mi. U mě doma byla přece hlídka. Co by tak mohlo být víc bezpečnější... Jedině, že by se jednalo o Sebastiána. Toho hlídka znala a už mě s ním jednou pryč pustila. To bylo přesně ono, musel se bát jeho. Ale Sebastián by mi přece nic neudělal ne?

Dorazili jsme do klubu a Kuro mě doprovodil do jeho místnosti.

„Za pár hodin bych měl být zpátky Keiro. Udělej si tu pohodlí," pobídl mě. Nechtělo se mi to líbit. Měla jsem z toho hodně špatný pocit.

„Dávej na sebe pozor Kuro," řekla jsem mu ustaraně.

On mě pohladil po tváři.

„Ty taky Keiro. Já budu v pořádku, nemusíš se bát," řekl mi sladce

„Jako kdyby se mně tady něco mohlo stát," řekla jsem sarkasticky. On se usmál a dal se rychle na odchod. Toho pocitu jsem se nemohla zbavit. Něco se mi nezdálo v pořádku. Mohlo to být jen tím, že jsem se o něho bála? Věděla jsem, že šel dělat něco nekalého a proto mě nevzal sebou, ale přišlo mi, že v tom bylo ještě něco. Něco prostě bylo špatně.

Rozhodla jsem se uvelebit na křesle a pustit si televizi. Doufala jsem, že to přehluší ten pocit. Vytáhla jsem mobil a nechala ho ležet vedle sebe, kdyby mi třeba Kuro napsal.

Zhruba po půl hodině jsem na chodbě uslyšela kroky. Takhle brzo to nemohl být Kuro.

Dveře do pokoje se otevřely. Stál v nich Sebastián. Ztuhla jsem. On se zlomyslně usmál.

„Tak tady tě nechal," řekl spokojeně. Já okamžitě sebrala mobil a zavolala Kurovi. On dál stál ve dveřích a pobaveně mě sledoval. Nejspíš mu nevadilo, že Kura informuji.

„Zlato? Děje se něco?" zeptal se starostlivý Kurovo hlas přes telefon.

„Eh, proč je tu Sebastián?" zeptala jsem se ho nejistě.

„COŽE? KDE?!" začal křičet.

„Ve dveřích," informovala jsem ho.

„Okamžitě tam odtud vypadni!" naléhal na mě.

„Nejsem si jistá, jestli sem ti to už řekla, ale on stojí ve DVEŘÍCH. To je jedinej východ pokud vim," protestovala jsem. Sebastián se začal smát.

„Keiro, musíš teď udělat přesně, co ti řeknu a ani na chvíli nezaváhat. Dojdi k mému šuplíku a otevři první přihrádku. Zespoda toho šuplíku je zbraň. Vezmi si jí," navigoval mě. Cože?! Dělal si ze mě prdel?! Vždyť věděl, jaký mám vztah ke zbraním!

Než jsem ale stihla jakkoliv zareagovat, Sebastián vytáhl svou vlastní zbraň a namířil ji na mě.

„Kurva," ozvalo se v mobilu. Kuro to už musel nějak sledovat. Nejspíš měl i po pokoji kamery.

„Zapni handsfree, ať mě může slyšet," řekl. Já tak udělala.

„Sebastiáne! Uvědomuješ si vůbec, na koho míříš?!" zeptal se Kuro vztekle. Teď už to Seby mohl slyšet. Znovu se zasmál.

„Když hned teď odejdeš, nechám tě opustit zemi a nebudu tě pronásledovat," navrhl.

„Ale Kurokami. Mohl by jsi už vědět, že tohle není to, po čem toužím," odpověděl mu Sebastián pohrdavě.

„Chci tě zničit! A převzít všechno, co si kdy vlastnil! A Keira mi v tom pomůže. Ať chce nebo ne," zařval psychopaticky. Naháněl mi strach. Takhle jsem ho nikdy neviděla.

„Jestli se jí jen dotkneš, tak končíš," řekl Kuro výhružně. Sebastián pobídl někoho stojícího za rohem a dovnitř vešli dva namakaní chlapi.

„Neplýtvej si slova na mě, Kurokami. Proč se raději nerozloučíš se svou láskou?" řekl posměšně, zatímco si ke mně razili cestu ti dva týpci.

„Keiro, nedovolí si ti cokoliv udělat... Najdu si tě. Neměj strach. Brzy budeme zase spolu," řekl mi. Cítila jsem ale strach v jeho hlase. Co se mi teď stane? Bála jsem se. Chtěl mě unést? Nechci si tím už projít znovu.

„Miluju tě, Kuro," řekla jsem mu na rozloučenou. Věděla jsem, že se nedokážu ubránit. V tu chvíli ke mně dorazili ti dva. Jeden mě chytl za ruku. Já po něm vyjela a pevně se mu do ní zakousla. Začal řvát.

„Já tebe taky, Keiro," uslyšela jsem zoufalý Kurovo hlas vycházející z padajícího mobilu. Druhý z nich mi vpíchnul injekci. Do pár minut jsem usnula stále zakouslá v jeho ruce.