Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Neochota

 „Bože Keiro... jak jsem bez tebe mohl vydržet celý týden!" nechápal. Já jen ležela a užívala si jeho objetí.

„Měl si pravdu Kuro. Ten drink byl naprosto úžasný," zasmála jsem se. On se smíchem přidal.

„A máš zajímavý způsob míchání drinků."

Kuro spokojeně zapředl.

„Myslím, že už tě odtud nepustím," řekl a stiskl mě pevněji. Nevím, jak to bylo možné, ale na jeho tváři jsem uviděla záblesk nervozity. Přesně takové, kterou míval dřív, když mě objímal. Kdysi jsem si myslela, že to bylo proto, že se mi bál přiznat, že je zamilovaný, pak kvůli tomu, že chtěl vztah a nakonec proto, že se bál, že mu uteču. Ale teď, když jsem s ním byla z vlastní vůle, čeho se mohl ještě bát?

„Kuro... řekni, co tě trápí?" zeptala jsem se ho vážně. Zabořil hlavu do mých vlasů. Dlouho bylo naprosté ticho.

„Tenhle týden byl pro mě velmi náročný. Byl jsem na naprostém dnu. Nedokážu si představit, co by se mnou udělalo, kdybych tě opravdu ztratil Keiro. Nezvládl bych to. Bojím se toho, že tě jednou ztratím a že se ten pocit vrátí," přiznal mi s hlavou stále schovanou.

„Jsem s tebou teď dobrovolně Kuro a chci s tebou být... Neztratíš mě," pokusila jsem se ho uklidnit. On ale nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Tohle nemůžeš vědět. Můžu udělat chybu..., ztratit nervy..." řekl zoufale.

„Vím to, protože jsem do tebe zamilovaná," řekla jsem mu sladce. On konečně pozvedl hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. Byl velmi překvapený. Já se na něj usmála.

„Nedovolím, abych tě ztratila," pošeptala jsem.

„Keiro!" vzdychl. Zavřel oči a opřel se čelem o to mé.

„Miluji tě," pošeptal, když oči znovu otevřel.

„I já tebe."

Políbil mě. Zůstali jsme takhle až dokud jsme oba neusnuli.

Když jsem se ráno probudila, Kuro byl už vzhůru a sledoval mě. Usmála jsem se na něho. I tohle mi chybělo.

„Dobré ráno kotě," pošeptal a dal mi pusu na čelo. Já spokojeně zapředla. Byli jsme stále v objetí.

„Jak dlouho už jsi vzhůru?" zeptala jsem se ho.

„Ani nevím. Měl jsem příliš práce sledováním tebe místo času," vymluvil se. Zasmála jsem se mu a nevěřícně zakroutila hlavou.

Uvědomila jsem si, že tam ale nebudu moct zůstat dlouho, aby to nebylo podezřelé. Úsměv mě hned přešel.

„Co bude dál?" zeptala jsem se už smutně.

„Měli bychom teď randit a dělat další věci, typický pro začátek vztahu," odpověděl mi a povzdechl si.

„Být několik dní spolu v posteli je taky typický?" zeptala jsem se ho i když jsem znala odpověď. Kuro lítostně zakroutil hlavou.

„To abych se teď vrátila domu," řekla jsem s odporem. On na to nic neřekl, ale jeho mlčení mi jasně dávalo najevo, že mám pravdu. Nechtěla jsem. Vyhovovalo mi to být u něho. Zůstala jsem dál ležet. Kuro mě nikam nenutil a já se nedokázala přemoct. Musela uběhnout už minimálně další hodina. Jen jsme tiše leželi a vzájemně si užívali naši společnost.

„Nechce se mi jít," řekla jsem mu zjevnou věc.

„Nechoď," odpověděl mi. Byli jsme tak stejně naladění. Oba jsme ale věděli, že tohle není správně řešení. Akorát to způsobí problémy. Policie už po mě musela pátrat.

Po pár dalších minutách jsem za dveřmi uslyšela kroky a následné zabouchání. S Kurem to ani nehnulo. Byli jsme oba nazí, ale schovaní pod peřinou. Stále se objímající.

Bušení zvážnělo.

„Co?!" zakřičel Kuro frustrovaně. Dveře byly naproti posteli, takže kdokoliv se chystal otevřít, tak nás uvidí. Ve dveřích se objevil Kazuki. Na chvíli vypadal velmi překvapeně, ale jeho výraz se rychle změnil na ten spokojený. Vešel dovnitř a zavřel za sebou.

„Keiru hledá její hlídka," oznámil.

„Je tady?" zeptal se Kuro. Kazuki přikývl.

„Tak ho pusť dovnitř."

Kazuki se nad tím nápadem pousmál.

„Mimochodem... jsem rád, že jste zase spolu," řekl a znovu otevřel dveře. Pobídl člověka na chodbě, aby vešel. Byl to John, který mě do klubu včera doprovázel.

„Oh... tady jsi," řekl překvapeně, když mě uviděl.

„Neříkal jsem ti Johne, že se o ní postarám?" zeptal se Kuro.

„To jsi to starání se vzal na trochu jinou úroveň, než jsem čekal," zasmál se John.

„Nemyslím, že je potřeba mě dál hlídat. Jsem tu v dobrých rukou," přidala jsem se do rozhovoru a pořádně se přitiskla ke Kurovi.

„Až tu skončíme, tak ji zavezu domu a dám ti vědět. Neslibuju ale, že to bude v blízké době," navrhl Kuro. John přikývl a dal se na odchod. Než se ale zavřely dveře, znovu se objevil Kazuki.

„Kuro... To možná budeš muset udělat dřív, než si myslíš. Máme práci," řekl mu omluvně. Kuro si hlasitě povzdychnul.

„Dneska ne," protestoval.

„Je to důležité," nenechal se Kazuki.

„Kazuki!" zvýšil hlas. Zněl dost rozzlobeně. Nejspíš nebyl zvyklý, aby mu někdo odmlouval.

„Kuro... já půjdu. Nechci, abys měl kvůli mně problémy," vložila jsem se do toho. Znovu si hlasitě pozvdechl.

„Děkuji Keiro," poděkoval mi Kazuki a potichu vycouval. Kuro se chytl za hlavu.

„Uvidíme se zase večer?" zeptala jsem se ho s nadějí v hlase.

„Samozřejmě! Nehodlám strávit už jedinou noc bez tebe," řekl stále frustrovaně.

„Tak to aby si na sebe dával pozor," řekla jsem mu s úsměvem. Věděla jsem, jakou práci tak mohl mít a bála jsem se, že by to jednou nemuselo dopadnout dobře. Nicméně Kuro byl silný. Věděla jsem, že by se tak jednoduše nedal.

Ještě chvíli váhal, než vylezl z postele. Oblékli jsme se a zamířili k autu. Domluvili jsme se, že mě vezme svým autem a já to mé nechám zatím u klubu. Musela jsem se zasmát, když jsem znovu uviděla jeho Mustanga.

„Poslední dobou jsem si to auto dost oblíbil," přiznal mi v reakci na můj smích. Vydali jsme se na cestu. Byl to skvělý pocit být zpátky v tom autě. Vracelo to pěkné vzpomínky. A tentokrát jsem ani neměla obojek.

Kuro celou cestu mlčel. Když jsme vyjeli na hlavní silnici, všimla jsem si jedné maličkosti.

„Kuro... myslím, že jedeš na opačnou stranu," upozornila jsem ho a zvědavě na něj pohlédla.

„Jedu přesně tam, kam chci jet," odpověděl mi.

„Nevezeš mě domu?" zeptala jsem se udiveně.

„Byl jsem bez tebe už dost dlouho a chci to změnit. Takže jedeš se mnou a budeš mi po boku," odpověděl mi nekompromisně. Udělalo mi to radost. Sice jsem neměla tušení, co se bude dít, ale stačilo mi vědět, že budu moct být u něho. Že mám fóbii z krve věděl, takže by mě neměl vzít nikam, kde by něco takového hrozilo.