Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Překvapení

Dojedli jsme své jídlo a Kuro byl připravený zaplatit. Přišla k nám holčina s účtem a její zrak se zastavil na mém obojku.

„Jéé, máte tak krásný obojek," začala se rozplývat.

„Líbí se vám? Mohl bych říct přátelům a oni by vám jistě rádi taky nějaký sehnali," zareagoval Kuro. Já nevěřila vlastním uším. Právě s ní otevřeně mluvil o jejím únosu.

Jí zazářily oči. Kuro si půjčil její propisku a napsal číslo na kus ubrousku. Ten jí i s propiskou podal. Já ho rychle popadla dřív, než to stihla ona. Hodně přísně jsem se na něho podívala. Pobaveně se zasmál. Ona byla zmatená. Já se raději dala na odchod a táhla Kura sebou. Při cestě k autu jsem se ho zeptala, co to mělo znamenat.

„Jen jsem si s tebou hrál, Keiro," řekl stále s úsměvem.

„Co to bylo za číslo?"

„Bylo to číslo na mé přátele. Kdyby si nezakročila, tak by nedopadla dobře. Zachránila jsi jí život. Gratuluji. Nicméně jsem věděl, že zakročíš."

Pohoršila jsem se.

„Riskoval si na to její život!"

Zastavil se, aby se mi mohl zpříma koukat do očí.

„Ano. Víš že nejsem žádný svatoušek kotě a já si ani nehodlám hrát na nic jinýho. Byla by velmi jednoduchá oběť a tudíž lehce vydělané peníze. Ani kdyby si nezakročila, tak bych s tím neměl žádný problém."

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.

„Jak můžeš tak jednoduše rozhodovat nad něčím životem?" zeptala jsem se v šoku.

„Mám pod sebou desítky velkých společností a tudíž tisíce životů zaměstnanců. Každý den rozhoduju nad jejich životama. Není to nic, na co by se nedalo zvyknout."

Už jsem to dál nehodlala rozebírat a pokračovala jsem k autu.

„Jestli chceš zachránit víc životů, možná bys měla být po mém boku daleko častěji," navrhl.

Nebyla jsem na něj naštvaná. Měl pravdu, že jsem nečekala, že by byl svatoušek, ale taky jsem nečekala, že by něco takového udělal přede mnou.

Nasedli jsme do auta a já hodila propisku i s číslem do přihrádky.

„Kam jedeme teď?" zeptala jsem se a snažila se z paměti vytěsnit celou tu situaci.

„Mám pro tebe překvapení," zazněla jeho odpověď.

Zase jsem se nic nedozvěděla.

„Keiro..."

Pohlédla jsem na něj. Vypadal ustaraně.

„Nejsem si jistý, jak na to překvapení zareaguješ a tak bych ti rovnou chtěl říct, že je to myšleno z dobré vůle," řekl mi starostlivě. Já přikývla. Začínala jsem se bát, co to bude. Motor zapředl a vyrazili jsme na cestu.

Po zaparkování otevřel v autě přihrádku. Vytáhl sluneční brýle.

„Budeš potřebovat tohle. Je větší šance, že by tě někdo poznal," řekl, podávajíc mi je.

Snažila jsem se z jeho tváře vyčíst víc informací, ale selhala jsem. Brýle jsem si nasadila.

Čekala nás pár minutová cesta pěšky, než jsem dorazili na místo. Otevřel mi dveře do galerie. Já vstoupila a zkameněla na místě. Všude byly vystavené moje obrazy. Alespoň ty, které se mi nepodařilo prodat. Byl to úžasný pohled. Kuro mě zezadu objal.

„Když už se živíš uměním, napadlo mě, že bych tě trochu proslavil. Sehnal jsem si na tvé obrazy práva a zařídil jsem výstavu," vysvětlil mi sladce polohlasem.

Svoje obrazy jsem viděla vždy jen poházené v rozích mé místnosti nebo odpočívající na volných stěnách. Takhle vystavené ale dělaly velmi odlišný dojem. Bylo to tak inspirativní tohle celé vidět.

„Co si o tom myslíš?" zeptal se už trochu netrpělivě.

Já potlačila slzy v očích.

„Že mi malování chybí," řekla jsem a otočila jsem se k němu. Nepodívala jsem se ale na něho a schovala jsem hlavu do jeho vlasů. Znovu jsem začala litovat toho, že jsem tohle všechno ztratila. On mě ze svého objetí nepouštěl.

„To se dá zařídit zlato," pošeptal mi.

„A jak, když už jsem podle všech mrtvá?"

Pár slz se mi nepodařilo udržet. Stekly až na Kurovo krk. Stisknul mě pevněji.

„Shhh... To pro mě není žádná překážka. Něco vymyslím," konejšil mě stále šeptem. Po chvilce mě pustil. Kousek odstoupil a palcem mi ze tváře a zpod slunečních brýlí setřel zbytek slz.

„Teď je ale čas radovat se a né smutnit," řekl mi s úsměvem. Vzal mě za ruku a šli jsme si prohlédnout mé obrazy. U každého jsem mu vyprávěla, co na něm vlastně je a jak jsem přišla k jeho nápadu. On pozorně poslouchal a obdivoval je. Přišli jsme k mému největšímu dílu zobrazující emoce před bojem rytíře s drakem.

„Tenhle už je prodaný Keiro," sdělil mi Kuro.

Podivila jsem se.

„Za kolik je tu vůbec prodávají?"

„Tenhle se prodal za 350 000."

„COŽE?" Vyrazil mi tím dech. Pobaveně se usmál.

„To je doslova 70x víc, než za kolik jsem ho měla v obchodu já! A ještě se mi ho nedařilo prodat."

„A přitom ho stačilo jen pořádně ukázat světu," smál se dál.

„Taky jsem přemýšlel, co s těmi penězi. Ty už žádné nepotřebuješ, takže je zatím u sebe budu mít já. Ale samozřejmě se můžeš rozhodnout, co s nimi bude."

Konečně bych byla aspoň trochu bohatá a místo toho je ani neuvidím. To bylo tak smutné!

Prošli jsme i zbytek galerie. Zjistila jsem, že jsou prodány celkem 3 obrazy a to výstava jela teprve druhým dnem. Měla bych přes půl milionu na účtě!

Kuro už chtěl odejít, ale pro mě bylo těžké se se svými obrazy rozloučit.

„Je lepší, když budou v nových domovech, než aby byly zapomenutý ve tvém pokoji." řekl mi. Ano, tohle byla naprostá pravda. Ale nedokázala jsem přestat vzpomínat na ty doby, kdy vznikaly a na můj teď už bývalý život. Alespoň ty obrazy z mého únosu vyvázly dobře.

„Děkuji ti Kuro. Jsem ti za tohle vděčná," řekla jsem mu upřímně. Spokojeně se usmál.

„Tak pojďme."

Došli jsme k autu a posadili se. Co všechno jen mohl mít ještě v plánu?