Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Rande

Hned jak jsem otevřela oči, začal mi vyzvánět mobil. Ospale jsem to zvedla.

„Dobré ráno zlato," ozval se sladký Kurovo hlas.

„To jsi sledoval, kdy otevřu oči?" zeptala jsem se ho pobaveně.

„Není jednoduché tě přestat sledovat. Vypadáš roztomile, když spíš," odpověděl mi. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Děkuji ti za krásné probuzení do nového dne Kuro. Copak pro tebe můžu udělat?" zeptala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli volá jen tak, nebo něco potřebuje.

„Nejlepší by bylo, kdybys vylezla z postele a zalezla do té mé. Bohužel mám ale dneska nějakou práci a tak náš plán budeme muset nechat až navečer..."

Já smutně zakňučela.

„A já doufala, že tě uvidím co nejdřív," postěžovala jsem si.

„To i já. Dokonce jsem tak i všechno naplánoval. Promiň mi to..." řekl omluvně.

„Nějak to do toho večera vydržím. Kde se chceš sejít?" zeptala jsem se zvědavě.

„Mám na to jedno naprosto ideální místo. Je to místo, kde je běžné, že se lidé schází a na kterém se sám jako vlastník často vyskytuji. I kdybychom se neznali, byla by velká šance, že by jsi mě tam potkala, tudíž to z toho místa dělá velmi důvěryhodné. Jedná se o můj noční klub."

„Ty máš noční klub?" zeptala jsem se překvapeně. Povzdychl si.

„Mám spousty podniků."

To mě mohlo napadnout.

„Zprávou ti pošlu adresu. V 8 tě tam budu čekat."

„Dobře... Kuro? A jak moc budeme muset hrát, že se neznáme?" zeptala jsem se pro jistotu.

„Nikdo nás neuslyší, takže si budeme moct říct, co chceme. Ale můžou nás vidět. Jen na sebe nesmíme hned skočit. Dokážeš něco takovýho?" zeptal se mě pochybovačně.

„A ty?" zeptala jsem se zpátky. Chvíli bylo naprosté ticho.

„Myslím, že se budeme muset oba sakra snažit," přiznal. Zasmála jsem se mu.

„Keiro... Víš, včera na té chodbě... Držela mě zpátky jen nejistota, jestli o mě máš ještě zájem. Jenže teď když už vím, že máš, tak to bude dost náročné se udržet."

„Měla jsem to úplně stejně," přiznala jsem mu.

„Tak večer Kuro."

„Už se nemůžu dočkat!"

„To já taky."

Trochu mě mrzelo, že jsem ho nemohla vidět dřív, ale furt lepší, než ho nevidět vůbec. Přes den jsem se pořádně připravila.

Večer jsem byla neskutečně natěšená a zároveň nervózní. Nebyla jsem zvyklá chodit do baru a nechtěla jsem Kura nijak prozradit. Když se schyloval ten správný čas, vydala jsem se k autu. Na cestě mě zastavila má hlídka, která se skládala ze dvou policistů. Chtěli zjistili, kam se chystám.

„Do klubu. Trochu vypustit páru," odpověděla jsem jim. Jeden z nich si sykl.

„To není dobrý nápad, takhle brzo po tom všem."

„Takže mám radši zbytek života strávit zavřená doma?" nechápala jsem. Koukali na mě a nevěděli, jak na to reagovat.

„Víš ty co? My pojedeme s tebou," rozhodl se nakonec jeden z nich.